SYN ZEMĚ

Na stružkách času tlí nach mého dnění;

u kříže v poli blíká kahan snění.

Jak v Africe to a jak přece blízko;

v skle obzoru již bledneš, dětství vísko.

Pak ťaly spáry divokého města;

z ran vyprýštila do vesmíru cesta.

I vzplanul zápol s živly o člověka;

mým srdcem tekla veškerenstva řeka

a její bouřná vlna zas mne vmetla

v klín břehu, na němž kvetou země světla.

Tam vypátral jsem v trosek chrámu taji

v tvář povětroně vrytou světa báji