Synkova láska.

V dědině tiché, osamělé

žil starý koňař se synkem;

koňař ten jezdil v zemi celé,

synek však nesměl s tatínkem.

„Tys, mílý synku, ještě mladý,

ještě ti není sedm let,

poslechni hošku mojí rady,

nespěchej příliš v bouřný svět.

Mnohé jsou v světě dravé šelmy,

lvi, tygří, vlci, medvědi,

po lidské krvi žízní velmi,

na mládí, stáří nehledí.“

Však divná věc, teď teprv děcko

nemohlo strachy ani spát,

sháněl-li otec k cestě všecko,

počalo vždycky naříkat.

„Nuž, tedy budiž,“ otec praví,

když jednou zase z domu šel,

„pojď se mnou, když tě to tak baví,

však věz, žes tomu sám jen chtěl!“

A sotva byli za vesnici

a chtěli se už k lesu dát,

bral se tu zvolna přes silnici

hajného hafan Lomihnát.

„Však já tě odnaučím brzy,“ –

myslí si otec v duchu svém, –

„že tě to cestování zmrzí,

až postraším tě hafanem.“

A potom na hošíka vzhledne:

„Ach zpátky, hochu, lvice zde!“

Hošík tu ztrne, tvář mu zbledne,

a mráz celého obejde.

„Ach otče můj, ach otče drahý,“

zvolá a k otci vine se,

„teď jsem u cíle vší své snahy,

teď, co jsem chtíval, stane se!

Bál jsem se, když tak světem chodíš,

a měl jsem ti to nevděkem – –

dnes však se, když mne lvici hodíš,

zachovat můžeš útěkem!“

I ztrnul otec, zůstal státi

a v slzách dítě objímá:

jak mám takovou lásku zváti,

která si smrti nevšímá?