Synové smutku.

V údolí plném květův a vůně,

uprostřed chládku v letní to době,

studánky kde se počínal strumen,

Smutek, jun mladý, zadřímal sobě

na země matky ňadrech krás.

A když byl usnul ovanut vánkem,

uviděl děvu v nadzemské září,

která si klekla po jeho boku,

k němu se božskou sklonila tváří,

pokryl jej zlatý její vlas.

Dlouho se v jeho dívala líce,

rtoma se na něj líbezně smála,

dýchala dech naň z bělounkých ňader,

srdce mu, duši, myšlenky hřála,

nitrem mu blaha proletěl svit.

Níže a níže stále se kloní,

ňadra svá k jeho ňadrům zas vine,

vábivý ret svůj k jeho rtům tiskne,

polibek dlouhý, žhavý se řine,

údy mu proběhl slasti cit.

Mohutnou paží připoutať k sobě,

obejmouť chtěl jun nadzemskou děvu,

ale již nelze, odlétla rychle,

zvolavši libě v mlhavém zjevu:

„Hledej mne v světě, Krása jsem!“

Procitl ze sna Smutek jun mladý,

její se obraz v duši mu noří,

nesetře čas ho ni divoká bouře,

ale jest v nitru, skála jak v moři,

kolem níž pění vln se tem.

Probíhal, těkal širokým světem,

po nebi vzdychal, po zemi kráčel,

v údolí tesknil, po horách bloudil,

často i slzami cestu svou smáčel,

hledaje stále Krásu jen.

Jasoně západ sypal své světlo,

sypala růže růměnná zoře

v temena horská, na hlavy obrův

pokrytých plání ledného moře,

uspaných v lesklý věčný sen.

„Tam bydlí Krása“ – zavolal Smutek,

a již tam s myslí nadšenou stanul,

uzřel však pouze temena obrův,

z nichž naň dech zimní mrazivě vanul;

kolkolem poušť a sníh a led.

„Není tu Krásy“ – zavolal žalně,

okem svým v dálku zíral a těkal,

na děvu božskou unyle volal,

až by se opět zjevila, čekal,

v nejvyšší horstva bod si sed.

Vynořil bůh se věčného světla

vítězně, slavně z východní zoře,

objal vše láskou nebeských končin,

dechl svým dechem na ňadra moře:

vytryskl barev třpyt a lesk.

„Tam bydlí Krása“ – zvolal jun zase,

na moře spěchal v mysli své snivé,

ale, kam pohleděl, bylo vše prázdné,

jenom se vlny pěnily divé,

ostatní vše jak pouště stesk.

Noc byla jasná, na nebi hvězdy

bez vášně žáru v půvabném klidu

něžnosti plny zíraly v sebe,

záříce četně na lidskou bídu,

ana teď spí a bolně sní.

„Tam jest té Krásy velebný stánek,

tam jest ta hudba nebeských světů.

Každá v ní hvězda luzným jest tonem,

jímž věčný éther ozvěnou v letu

souzvučně všehomíru zní.

Tam jest té Lásky pohoda lepá,

a každá hvězda chvěním se v třpytu

v étheru vlnkách líbá svou družku;

kochání věčné u věčném svitu,

Krásy a Lásky stan jest tam.“

Odvanul Smutek do hvězdné říše,

nořil se v éther, letěl vším mírem,

od jedné hvězdy na druhou spěchal,

probíhal dráhy myšlenek vírem –

vrátil se ale k zemi sám.

„Máti ty moje, zmítaná země,

poslyš mé stezky, poslyš mé hoře:

věčných jsem prostorů proletěl zdání,

propasť tu bezednou, bezedné moře,

unaven vracím se k tobě zpět.

Ach máti moje, jediná že tys

rodičkou smutku, myslel jsem vezdy;

a hle v své pouti potkal jsem bratra

na mléčných dráhách u třpytné hvězdy;

kolébkou jiný byl mu svět.

Spolu jsme běželi, hledali Krásu,

hledali marně v prostorů hloubi;

není tam – jest jen myšlenek propasť,

nelad a vír kde s válkou se snoubí,

bez cíle věčný rmut a ruch.

Matičko dej mně, co mohl bych kochať,

přitisknouť ku své ztrápené duši,

neboť v mých ňadrech zavřená láska

v útrobách bouří, poklid mně ruší,

kvílí a sténá v bolný kruh.

Tu před ním děvy postava stane;

za mraky ukryt obličej její,

ze chmury černé vlasy jsou tkané,

skryta v nich bouře, vichrem se chvějí,

myslí tam temných stan i duch.

Ze mraku hledí blankytné oči

jako kus nebe s plamenem divým;

na ústech utkvěl strázní všech příval

skupený v jedno ohniskem živým;

sálavých vášní mocný ruch.

A kolem hlavy stále se chmuří,

jakmile kročí, blýská se z tváře;

na rtech však přece svůdný jest úsměv,

jak z květů pestrých na bujném jaře,

kolem jež zřídla krášlí luh.

Níže a níže kloní se děva,

k ňadrům mu ňadra půvabná vine,

vábivý ret svůj k jeho rtům tiskne,

polibek dlouhý žhavý se řine,

divoký zvuk mu projel sluch:

„Bouře jsem, sídlím uprostřed lidí,

vrhám v ně život, chtění a city;

se mnou pojď, věčně s tebou se spojím,

jako ty myšlenky do duše vryty –

spoutal mne s tebou jakýs bůh.“

Zapomněl na sen o Kráse dávný,

mohutnou paží obejmul děvu –

od té pak doby těká s ní světem,

tu mocně bouří, pláče zas v zpěvu,

někdy jen ve snách zří Krásy zjev.

Vyrostlo plémě v podobě lidské

z Bouře a Smutku, synové pláče;

kypí a sténá, víří a kvílí,

v též době úpí, nyje a skáče,

někdy jen ve snách zří Krásy zjev...