SYNOVÉ ZEMĚ.

Hor tvrdou půdu, bratře, orali

ctní předkové po přeslici i meči.

Náš otec písním učil horaly

a lásce k svobodě a rodné řeči.

Bratře, je živ životů našich vzor,

jak druhdy opájí štít jeho bílý.

Jak druhdy jasna, vede syny hor

památka jeho svatá, těší, sílí.

Jak on ji miloval, svou rodnou zem,

a jak ji srdce předků milovala,

i my, i my ji, bratře, milujem,

vše dobré usilujem, co nám dala

jí navrátit, co z lásky dala nám

jí z lásky dát, svou prací, svými činy,

svým životem. Já pro ni v rytmy tkám

hor našich řeč, té drsné vysočiny,

a jejích niv a pastvin zvuky dumné

ty splétáš v hudby harmonie umné.

A pro ni silou lásky tvořící

my, statečni i něžni, rozpínáme

most závratný, duhami hořící

k vidině nevýslovné. Za ni dáme

v hodině slávy, blaženi, svou krev.

A někdy v cestě strohé k velké tuše

hlas její slyším. Hvozdů rodných zpěv

promluví v krvi. Zachvěje se duše,

v dlaň hlava klesá, starý vstává sen,

steskne si srdce siré, osamělé

být s tebou, země, s tebou, tobě jen

dát všecku lásku přísnou, z duše celé

se starati, že ovsy mohou klást

s neděle, dá-li Pán Bůh, hnědku kovat

že půjde pacholík, a vypráškovat

že třeba jednou místo farskou část,

že jalůvka se běhá, z kterých míst

brát v lomu kámen, les kde porážeti.

A po nedělích v Postille si číst,

na návsi se sousedy rozprávěti,

jak žita sypou, moc-li ječmen platí,

len jak se ukazuje, pentlovatí.

A odevzdavše po lopotě perné

i dům i statek syna ruce věrné

i hovádka i ruchadlo i bránu,

zesnout v Pánu...