SYNU HELIŮV, – – –

včera projel jsi mým zenithem.

A já, která hlasitě chtěla se modliti ku tvojí sladkosti,

nevyřkla jsem jediného slova.

Mnoho bylo těch, kdož přišli vyvolávat

své modlitby, a já bych dovedla

své modlitby jen tobě, tobě jedinému

potichu říkat.

A nesměl by to nikdo věděti,

že hlas můj chvěje se zbožností plachou,

a že můj zrak vlhce září.

A proto byla jsem ticha, synu Heliův.

A teď, kdy v skrytu pohlížím k rudé záplavě,

naznačující mi místo tvého odchodu,

která bledne a ustupuje tmě a vlhku noci,

teď se své pouště volám k tobě svou modlitbu.

Ty ji slyšíš, synu Heliův,

neboť bohu ničím není vzdálenost

a ty to víš, o viď, že to víš,

že duše moje, zaplavená dosud tvým jasem,

uprostřed své pouště klečí na kolenou

a modlí se.

Ó Bože, Bože, který svojím světlem

živíš tisíce a tisíce tvorů,

který svým teplem dáváš rozpučet

nesčíslným nádherným květům,

ty víš, že na vítězné své pouti vesmírem

jsi kráčel nad jednou smutnou pouští,

temnou a vlhkou dřív,

že žárem svým jsi zničil prvky rozkladné,

ty to víš, o, ty to víš, ty víš,

že z kamení pustého vypučel křehký stvol,

jenž vyšvihnout chce se až k tvé výši závratné,

a ve tvé výši závratné, ve tvém jasu a žáru

spálit chce jediný rudý květ,

jejž nese tobě vstříc!

O synu Heliův, ty víš, ty to víš,

že ničím není bláhovému stvolu

jeho stará kamenitá poušť,

že ničím mu nejsou ony chvíle – věky,

v nichž hynul, dusen starým bahnem,

ty víš, že nejsladší kořistí jepičího života

mi bude okamžik – třeba krátký –

v němž jediným svým paprskem

ssát budeš všechnu krásu,

kterou vyčerpal ze své půdy macešské,

a kterou napojil svůj jediný rudý květ.

A proto modlím se, neboť vím, že bůh můj jsa,

slyšíš mou modlitbu,

nechť dlíš kdekoli ve prostoru všemíru:

Můj Helie, ty, jehož světlo plá tisícům,

sešli jediný svůj paprsek,

jen jediný svůj krásný, žhavý paprsek,

a zapal požár v smutné mojí duši,

by rozpadla se v bělostný popel,

který i nejslabší vánek nese k tobě výš,

a který snáší se ku staré půdě,

aby ji znovu zúrodnil.

Helie, Helie, Bože,

odpustíš mi moji modlitbu?

Ty odpustíš, ty odpustíš, ty odpustíš –

vždyť jsi mým tvůrcem,

vždyť víš, jaký zoufalý smutek padl v duši.

Ale ne, ne, ne! Nechci zoufalý smutek!

uteku v kraj, třeba temný, smutný, vlhký.

A tam volat budu:

Helie, Bože, Bože, tvůj den přijde! –

neboť není kraje věčné noci!

O synu Heliův, můj Bože, Bože, Bože,

nepohrdáš mou modlitbou?