„Synu můj!“ – tak lkala moje matka,

„Synu můj!“ – tak lkala moje matka,

když jsem loučil s ní se k odchodu,

„vím, že mnohou těžkou nehodu

z pouti tvá si přinese památka.

Neklesej však! jeť ta cesta krátká,

také žal má svoji výhodu,

neboť v minulosti obvodu

upomínka na bolesť je sladká.

Každá růže s trním jen se rodí,

žádný květ nevzroste bez proměny,

každá radosť vznikem bolesť plodí!“

Matko drahá! už jsem dlouho šel,

a jsem trním celý skrvavený,

růží však jsem ještě neviděl.