sypejte ptáčkům

krásné jsou sněhy

alespoň chvilku,

když pouští z něhy

zvonící pilku,

zubatý jas.

před oknem vrabci,

sýkory, kosi

co malí chlapci

a všickni bosi,

rozprch a sraz.

strnadi s pěnkavou,

střízlík jak myška,

z doubravy za vodou

– nemysli liška –

strakapoud;

sedá to, přelétá,

běhá a skáče,

hodokvas proletá-

řů v domě spáče,

slavný kout.

cpou se jak diví.

a nakrmeno

na plotě civí

rozčepejřeno

vrabčisko a

zdá se, že funí.

ve sněhu jindy

koupou se, sluní,

když míjí lindy

polední hra.

kos nosí se zdi si

bobule černé,

jsme tu jak v assisi,

a neobžerné

jsou hodiny;

zobáčkem sníh pívá

červenožlutým,

trilkem se posmívá

mrazíkům krutým

v ty tučné dny.

sypeme ptáčkům

za okno krátce –

sypeme ptáčkům

i na zahrádce

a všehochuť;

kus toho žití,

jež neseje, nežne,

mimo se řítí

v krajině sněžné

přes naši hruď.

lyrické chvilky nám

na okně zvoní;

epickým hodinám

splašených koní

však neujdeš.

sypouce ptáčatům,

sypeme sobě,

krášlíme chudý dům

v ohyzdné době,

honíme veš.

sypeme ptáčkům,

berou, kde najdou,

sypeme ptáčkům,

zazvoní, zajdou,

obláček, skvost;

sypeme ptáčkům,

nesejí, nežnou –

a posměváčkům

s moudrostí těžnou

radu a dost:

sypejte ptáčatům,

nesypte lidem,

těm lidem hnije dům,

vesele, s klidem

nechte jej shnít.

nešťasten, kdo se už

neumí smáti;

smáti se jako nůž,

ostří své znáti,

vědět a chtít!

nesypte lidem,

nesypte tučným,

nesypte lidem

s titulem zvučným

mince ni krev ni čest.

soudruh vám stačiž,

vyhoďte pána,

jaképak: račiž,

jen práci buď dána

mozolná pěst.

pozor si dávejte

na pěkný kabát,

dobře se dívejte,

nechce-li hrabat,

neshráb’-li již;

jeden vás obírá

jen po zákonu,

druhého zavírá

po velkém shonu

železná mříž.

z bahna a sazí

rostou jim vůdci,

zákeřní vrazi,

falešní hudci,

v zahradě cap;

nad ním se klene

zlatý svět s díkem,

k moci se žene

splašeným býkem

z kloaky chlap.

jsou tu i jinší,

vznešená sféra.

rozumem řinčí

magnáti pera,

kaditelnice a kat.

s čím deset rodin

by vystačilo,

mu plyne z hodin,

v nichž hore milo

mu naslouchat.

a zcela nahoře,

kam nedojdete,

ve zlaté oboře

hovada cpete

bídou svých pout.

apokalyptické

obludy jsou to.

jen ruce nadlidské

přerazí pouto:

vůle a oběť a proud.

nesypte lidem

ani těm dole,

nesypte lidem

na shnilá pole

charitní směs.

hladnému nedají,

dají to moři,

hladní se dívají

v zeleném hoři,

jak žere pes.

až na chodníky

přetéká zboží,

a hladné šiky

množí se, množí

a zevlují.

strašlivé tisíce

jsou toho lidu:

zbabělé ulice

benzin a bídu

jen vdechují.

před chřtány šelem,

jež svět nám žerou,

nestojí čelem

s železnou věrou

ocel a smích.

netřeba chleba

ni spravedlnosti,

opia třeba

hladu tvé hlouposti

a chtíčů tvých.

jsi přežrán hnusem

svých žurnalistů

či černým trusem

otylců v kristu,

otroctví sloup;

na vlastenecký

lep jsi jim sedl,

své zrádce všecky

hřbetem jsi zvedl,

mají, žes troup.

a táhni, nezmeškej

football či hockey,

jen si dej klacků rej,

circenses lokej,

jak to chce pán.

na vše se vykašli,

svět tvůj je z goalů,

den ze dne blbneš-li

od polu k polu,

plníš jen plán.

plán proti plánu.

plán běd a zkázy,

plán zlatých pánů;

jen bratrovrazi,

a strašný pád –

a za tou liticí

plán cest a práce,

střed světa hubící

života zrádce,

sověty, řád.

poznali jedni,

poznají druzí.

možná až ve dni

poslední hrůzy

a žatvy hlav.

nelze si vyžebrat

chleba i svobody.

malý snad ještě hlad

plíží se národy,

kde žebrá dav...