Syrinx.

Pan pravil k nymfě: „Musím tebe líbat,

k tvým vlahým ústům svoje sprahlá shýbat,

tvou duši vypit jedním palným dechem

jak Helios déšť rosy, jež plá mechem

a v narcissu se v krůpěj zlata mění.

Chci tebe, prahnu po tvém políbení,

po dechu tvém, jenž voní thymianem,

nad kterým z Hybly včela bzučí, ránem

když v modré páře Gaia odpočívá.

Mou není vinou, že jsi hebká, snivá,

že na tvých ústech ambrosie svítí,

již vypit chci. Já musím tebe míti!“

Jej vyslechla a přece v běh se dala,

leč u řeky, nad níž se tměla skála,

dál nemohla a klesla v chladnou trávu;

jí srdce tlouklo, zvedla krásnou hlavu

a ku Venuši volala, všech matce:

,Jak žila jsem, dej umříti mi sladce,

jen Satyra mne nevydávej zlobě!‘

Pan byl juž u ní, chtěl ji strhnout k sobě,

však couvnul náhle – před ním strom, hle, v zemi

kmen vrby, plaše třásl haluzemi

a větrem šustil, jak by smál se jemu.

Pan zaplál hněvem, skočil k řeky lemu,

prut uříz’ ze stromu a na píšťalu

jej rychle mění jeho prsty umné,

a brzy v ticho podvečerní dumné

zní tóny plesu, který splývá v žalu:

„Já zvítězil přec – vidíš, juž tě líbám,

k tvým vlahým ústům svoje sprahlá shýbám,

tvou duši jedním dechem ret můj pije!“

Tak Syrinx flétnou nesmrtelná žije.