T. G. MASARYKOVI.

Když ranou kladiva jsi v mládí

kov hnětl ve tvar podkovy,

zda pomyslils, že rozbiješ jím

též otročiny okovy?

Že osud domoviny zkuješ

na troskách trůnů despotů?

Že dělná odvaha Tvá vzkřísí

ji polomrtvou k životu?

Ó, ano, snils to štěstí skvělé,

jež pro život Tě zaváže,

a věřils, jenom silná vůle

že onen zázrak dokáže.

Šels tvrdou cestou za ním, k němu,

tu propast, onde úskalí,

a v bludných lesích nezalekly

Tě lačné hlasy šakalí.

A třeba napříč proti proudu,

jinak než jiní na chvíli,

v pospol se slilo pochopené

za dobrem přec Tvé úsilí.

Sen Tvůj zrál věrně do ovoce,

a nezvrhla ho náhoda,

svět přesvědčils o svatém právu

katovaného národa.

Vtělil jsi sílu v paže vojů,

že vzpupné fronty drtily

a s Tebou jedno za Tvým kynem

svým vlastem štěstí dobyly.

Jak vítěz vrátil ses, a národ

se rozjásal Ti v ústrety

a v jasný trůn Tvůj proměnil se

již nad Prahou hrad zakletý.

Spojených barev plamen vlaje,

v něm všecky chmury rozváty,

a nejvýš ve větru se vzdouvá

Wilsonův prapor hvězdnatý.

Vítej nám doma, vládni v míru,

změň v bílý den tmu neslunnou,

buď Spravedlnost žezlem Tvojím

a Láska slavnou korunou.