T. MANLIUS.

V průvodu liktorů před tváří vojska

sed konsul k soudu. Provinilec stál tu

v své mladé síle kypící a krásné,

stál v plné zbroji, potřísněné krví

a zablácené prachem bojování.

Ach, soud byl krátký, vina byla jasná:

Jel s četou jezdců na obhlídku kraje,

když s nepřítelem četnějším se střetl

a zápas nabídnutý – ta krev bujná –

rád přijal. Paměť lehce přenesla se

přes přísný zákaz konsula a otce

– ach, ano, otec-konsul soudí syna –

a bojoval, jak Římanu se sluší:

sklál vůdce, sklál ty, kdož ho pomstít chtěli,

a v malé chvíli s kořistí a slávou

se v tábor vrátil... Nyní konsul zírá

v ty tahy drahé, v důvěřivé oči

zrozence svého, jenž měl nést rod jeho

k budoucím časům, jenž měl zveseliti

vnoučaty jednou chabé stáří jeho

a převzít v dědictví dům rodu jeho

a službu bohů domácnosti jeho...

A zírá v ně jsa nepohnut jak Osud.

Soud krátký byl. Kýv konsul liktorovi:

– Setni mu hlavu! – Nepohnut jak Osud

zří na mladíka, jenž si sundal přilbu,

brnění snímá, mladou šíji kloní,

jak na syna se – na Římana – sluší.

Sekera blýskla. Nepohnut jak Osud

zří konsul na krvavé dílo její,

a jenom aby tíhu sehnal s hrudi

– ne svojí – ale ztrnulého vojska,

dí suše: – Líp. když otec ztratí syna,

než otčina svou kázeň starodávnou. –