T. POMPONIUS ATTICUS.

Je pravda, vůle bohů zastřela nám

běh věcí příštích – ale moudrý člověk,

jak kormidelník řídící loď umně

úskalím vyhýbá se zkázonosným,

ničivým vírům, písku zrádných mělčin

a v bouře čas na moře nevychází.

Běh mého žití Cornelius Nepos,

můj drahý přítel, v historiích svojich

vypsati hodlá: taký obraz bývá

ne památkou jen, však i povzbuzením

a příkladem; jen takto summu žití

a zkušeností odevzdat lze dětem

i přátelům jak jmění nastřádané.

Nuž, vyřkni jenom Pomponia jméno –

a v Římě každý člověk tobě řekne:

muž rozšafný. – Ta chvála je mou chloubou

a statkem největším. (Po přízni ovšem

božského Augusta, jenž panovati

nám račiž dlouho ve zdraví a štěstí!)

Je zdraví, pravda, velkým darem bohů

a štěstí k tomu úsměvem jich zlatým

na smrtelného bydlitele země –

však rozšafnosti oběma je třeba,

by člověka los závisti byl hoden.

Neb zdraví, štěstí, toť dva bujní oři,

jimž rozšafnost dá uzdu a je řídí

k vytčeným cílům... Daru rozšafnosti

i Augustu je hojně v úděl dáno

i Pomponiu. (Že své jméno stavím

hned za Caesarem, není vypínáním

či chloubou lichou. Vznešený sám často

se v žití mého události vmyslí,

pak důmyslně hovořívá o nich

a poctu vzdávává mně, tvrdě často,

že přátelství mé jedním z klenotů je

života jeho.) Přátelé a druzi,

když v minulé se někdy vmyslím časy,

jež v nekonečné dálce být se zdají,

ne délkou tak jak mnohostí těch dějů,

jež mezi mnou a jimi nyní leží,

(vždyť Mariův syn, Cicero kdys byli

ve škole se mnou, Catilinu znal jsem

a také Sulla Felix si mne vážil

nad všechny smrtelníky!) – druzi moji,

v ty doby patříte-li ze dnů našich,

tu vidíte, že valným mořem dějů

můj život proplul... A vždy s rozšafností...

Když tenkrát navzájem si Sulla s Cinnou

tenčili zlostně počet svojich přátel,

já do Athen šel. Já se neprohlásil

(výsledků neznaje těch dravých hněvů)

ni tak ni onak. Rozšafně a zavčas

jsem poděděný dům i statky prodal:

neb v dobách pohnutých už bývá zvykem

i život brát i statky, když pak skryješ

i život kdesi v němém koutě dálky,

tu statky vezmou – ale holý život

zlým břemenem je bez pozemských statků.

Já tedy prodal. Tak jsem mohl skrýti

i život svůj i jmění v stínu vědy

v Athenách slavných. Tu jsem ovšem mohl,

když městu potřeba se dostavila,

či jednotlivce navštívila bída,

pomoci půjčkou. Jmění mé tím rostlo,

neb peníze, toť jako proudy řeky,

čím běží dál, tím mohutní a rostou.

A při tom slul jsem dobrodincem Athen

(je vidno, že byl nezištný můj obchod!),

občanské právo dát mi chtěli, sochu

postavit chtěli k řadě dobrodinců –

já odmít – jednak není radno ani

v dnech nebezpečných vznítit pokřik slávy

kol osoby své, která touží žíti –

a jednak neslušno, by římský občan

vlast zaměňoval, třeba v dobách trudných,

jež minout mohou. – Obilí jsem dával,

když Atheny hlad měly – druzi moji,

já často nemohl jít po ulici,

neb láska řecká taková už byla,

že rozmačkat mě mohla. Slovně pravda.

Když do Athen pak Sulla Felix přišel,

tu rázem jsem si získal přízeň jeho.

Já řecky mluvil jako rhetor jakýs,

já Homera znal, deklamoval místa

z nádherných tragedií – Felix slouchal

a pihovatou rukou tiše jezdil

si v rusých vlasech. Byl jsem kolem něho

jak jeho stín. A v Řím když klid se vrátil,

i já se vrátil v město. S Ciceronem

já v přátelství žil důvěrném a vřelém

(vždyť sestra má se stala jeho ženou!),

však také s Hortensiem, sokem jeho,

já neznepřátelil se, neb jen blázen

a pošetilec z nepřátel svých přátel

i svoje nepřátele hloupě činí.

Kdo nepřizná, že nerozum to hrozný?

Vždyť nepřítel je vždycky jedem žití

a chladným stínem na výsluní libém.

Když Caesar s Pompejem se znesvářili,

já jako jazyk vážek trval v středu

a neklonil se k žádné straně. Z domu

já nevycházel, aneb jenom málo

a nemoc předstíral jsem, která vlastně

v mém těle byla, neboť mnohé noci

já spáti nemoh, úzkostmi se potil

a myšlenek zlých přívalem byl mučen –

toť nemoc přece? Ne-li, co je nemoc?

Jak ony husy, když je žáry nutí

jít z Orientu v studenější pásmo,

než přiblíží se k Tauru hlavám strmým,

kde orli, vrazi jejich, sídla mají,

oblázky vezmou v zobany své žvavé,

a tak je přes temena Tauru nesou,

by zvykem křiků maně nevzbudily

své nepřátele v slunce žáru spící –

tak prospěšno je býti opatrným

v čas nejistý a v místech nebezpečných.

Když Pompejus mě přímo pozval k sobě

kams do Thrakie, s úctou jsem mu vzkázal,

že peněz mohu zapůjčiti jemu,

jak uráčí se, ale aby nestál

o přítomnost mou, zdráv že nejsem zrovna

a námah cesty obávám se. Ano.

A když pak Caesar do Říma se vrátil

(to Pompejus už v Egyptě byl zabit),

já k Caesaru šel. Dobře shodli jsme se

a v přátelství jsem žil s tím řídkým mužem.

A právě tak mě rozšafnost má vedla

v pozdějších bouřích: já se nenaklonil

ni k Antoniu, ani ke Brutovi:

i tomu k válce peníze jsem půjčil,

i onomu skyt požádaných podpor,

však za svou nevzal věc jich. Tak jsem zůstal

i v sporu Augusta a Antonia,

kdy nerozumné přenáhlení hnalo

mých přátel tolik v černý jícen zkázy.

I Cicero můj nerozvážně došel

života konce – hořce zaplakal jsem

při zprávě oné... neboť Tullius mě

víc miloval než bratra svého Quinta.

Ta rovnováha rozšafnosti, druzi,

má vadu svou, jen jednu, ale vadu:

že nelze v nouzi pomáhati druhým,

byť přátelé i nejlepší to byli –

tak ruce založiv a lkaje v duši

jsem musil patřit na pád Ciceronův...

Však, druzi moji, nechci vykládat víc.

Já žil svůj život. Cornelius Nepos

jej vypíše, a on má stil a soudnost,

tož čekat lze, že závěry své jasně

a správně vyloží nám. Bude vidno,

že rozšafnost je vším a vším v tom žití.

To říci chtěl jsem. Nechci zdržovat vás,

neb kvapí noc, a chvíle nařízená

lékařem po hostině k zažívání

již uplynula. Hostina ta arci

nebyla skvělá, však to zásadou mou

nehovět břichu: hoví-li se jemu,

pak mozek nad svým stavem v bídě spláče.

Však znáte mě už. Nutno, staré údy

uložit k odpočinku. Buďte zdrávi,

přátelé moji! Vespolek i zvláště!