Ta dívka běží jako kletbou štvaná,
Ta dívka běží jako kletbou štvaná,
jakby ji v patách sledovala rána,
jakby ji pekla otáčely zmije
a v uchu zněly divé melodije;
ta dívka běží Ahasver jak bludný,
s tím rozervaným čelem, věčně trudný
a věčně divý, jako tygr z lesa
a věčně v pláči, jako slabá žena.
Už jako mrtva rázem na kolena
upadá mdlobou, upadá a klesá,
objímá zem a tiskne ke rtům květy,
ssaje z nich vůni s vášní rozkypělou,
jak v každém lístku seděla by spása
a rozpomínka na budoucí světy.
Široké větve chládek na zem stelou,
dívka mu padá chladné do náruči
a horké čelo klade na kapradí
a rty své jemným políbením chladí.
Myšlenky divné s hlavy dolů střásá,
chce zapomnít, co léta už ji mučí,
chce býti jinou: chce se vrátit světu,
rozprostřít křídlo ku smělému letu,
chce jako orel prodrat se až k nebi
a vyrvat z prsou zaražené hřeby,
chce milovat, chce smát se, hrát a zpívat
a skvostem lásky srdce přiodívat.
Což divu taky. Mladá krev plá v hrudi
a ještě na smrt ani pomyšlení;
jak z rána poupě k liliji se budí,
tak v mladém srdci láska rozespalá;
a dnes-li večer tu co děcko stála,
ta jediná noc na pannu ji mění.
Proskočí jiskra snů všech pavučinou,
sen zaplašen a panna ve svět kráčí,
kol srdce květy naděje si stáčí
a doufá, že jí nikdy nepohynou,
že zimy není, věčné jaro že je,
že všecko v světě k vůli ní se děje
a vše tak krásno, jak stvořeno pro ni.
Přísahá v duchu, že chce býti mladou,
odchovat mladost každou, každou vnadou,
a přísahá, že slzy neuroní.
Neplašte ji. To hříchem, lekat děti,
kdy přes čelo jim hejno vidů letí,
a nebe kras jim před oči se klade.
Měli jste taky svoje časy mladé,
neplašte ji. Vesele potok běží
padolem květným ostré přes kameny;
plačící vrby nízké břehy střeží,
na něž se bělounké tlačejí pěny,
kývají dolů, shlížejí se v toku
jak láska hocha v milenčinu oku.
A na louce se mládež staví v kola
a v reji veselém si krátí chvíli.
To mládež ze vsi; je jí toho třeba,
kdy po celý se týden v poli týrá,
než nazve svojím trpké sousto chleba.
Děvčata, hoši: jak to pohled milý,
kdy známé srdce k známému se svírá
v tlukotu jednom, v jednom sladkém dechu,
hned kolébavkou, hned zas v divém spěchu
jak míru cit a vášně rozproudění.
Na mnohé líci tajné plane rdění,
důvěrný šepot jak na větvi ptáků
ševelí, bzučí, zas to výskne kdesi
a veselí tak budí u diváků.
Diváci děti, ženy, muži, staří.
Dívka tu stojí s rozhořelou tváří,
do víru vln své oko divě hrouží,
mučí to, mučí, srdce jí to ouží,
a přec to tak as krásným býti musí,
kdy v tanci bol se všechen mocí zdusí,
a srdce tluče jako slavík volný,
kdy háj prolétá a ty šumné lesy.
Pohled to krásný a pohled tak bolný! –
Těch radovánek ty jsi nepoznala –
tobě jen byla družkou hrubá skála,
přítelem bledý měsíc na obzoru,
za přítelkyni’s měla chudou horu
a za sestru tu noc tak osamělu
jak řeholnice klášterní svou celu.
Ne, také kráse dívka neodolá:
dívá se v kolo, kolo s ní se točí,
a dívá se, že sotva stačí oči,
a dívá se a dívat by se chtěla,
až by snad noc jí víčka uzavřela,
a dívá se a chtěla by snad zmříti
a chtěla by se dívat živobytí.
Tu mladý hoch se přitočil k ní směle,
obejmul pas jí v horoucnosti vřelé
a než se mohla prodrati zas z toho,
už v kole skáče, objímá se, zpívá
a nepohlíží více na nikoho.
Těžko se dívat; netřeba tu oka,
kdy smí se spustit srdce do hluboka
a rozeznít je jako píseň tklivá;
to srdce tluče v poplach; dech je dlouhý
a v oku plane pablesk vřelé touhy
a v líci žár a v ňádru něco dýše,
co žádná píseň ani nevypíše.
Hoch sotva dýchá, ona při něm stále
a chtěla býti by s ním neskonale,
a hoch už klesá, ona jen se točí,
a sama točí, bez dechu a míry,
že ostatní si vydívali oči
a nechtěli dát zraku ani víry.
„To divá žena,“ zakřičely hlasy,
„rodičko boží, vem nás do ochrany!“
Řady se daly v útěk na vše strany
a ves je plna neštěstí a zmatku.
Louka je prázdna, opuštěna v krátku –
a dívka padá v němém oddýchání;
teď na trávníku rozdupaném leží,
tak sama, sama, sirotek jak všudy;
na tváři plamen neuhasný, rudý
a němý bol, jenž v skrytu rejdy vede,
a němý bol na čele dívky bledé.
Slunce se v západ do červánků sklání
a přes kraj stěhuje se mráčků řada,
jak andělé, co nechtějí to zříti,
jak hasne v světě mladé živobytí
a do sna padlých před časem se skládá.
Potoka vlny dále zase běží
tak jako za dne, ptáče skuhrá v křoví
a jako zvonek večer lidem hlásí.
Co teď as myslí ubohá? – ach, kdo ví.
Vidí jen jeden obraz, ze všech jeden,
kol něho kreslí nejpestřejší éden,
kol něho kreslí hlavy nepoznané;
a v tanci lítá, na něj ňádra skládá,
div že v chorobu nad tím neupadá;
bohatá slza s oka na líc kane,
pak zmizí obraz, všecko, všecko mizí,
ubohá poznala, že byl to obraz cizí
a cizí tvář a cizí objímání.
Chtěla by padnout, nevstat do skonání,
chtěla by pryč a jest jak ukována.
Na každé myšlence lpí jenom hana
a na každém je slovu krví psáno,
že darmo hledat na večer už ráno,
že darmo plakat, darmo toužit v želi,
kdy pro sirotka všickni oněměli...
Že oněměli? – slov tu arci není. –
Hoch jako strom, co bujně květe v poli,
má taky srdce; či se domníváte,
že žádná trýzeň mu je nerozbolí,
byť trýzeň to, co v cizé dívce ryje? –
Myšlenky k němu divné, nepojaté
stoupají jako jiskry dýmu ze požáru,
on nemá moci ušlapat je k zmaru
a donutit se k jejich zapomnění,
jsou jemu vůdcem, ač jim světla schází;
on každou z nich na konec doprovází,
až zhyne, shasne – chytá novou zase...
Jsou bludičky to. – Hoch je mladý, žije
a rád se skoří leposti a kráse.
Na chvíli aspoň. – Večer ustvořený,
jak byl by k službám každé vnadě ženy – –
zdaž láska to, vás nezeptá se žádný
a mladík odpustí si, že není tak chladný...