Ta divná dvojí památka.

Již bledne, bledne sestra má

a ke hrobu se již již kloní, –

hoj, jaká mi as památka,

hoj, jaká as mi zbude po ní?

Ty sestro drahá, sestro má!

tys žila smutku jen a strastem –

viď, obé mi tu zanecháš?

Vždyť dávno odumřel jsem slastem.

A přece mně slast jednu též

zde necháš na tom chorém světě,

hrob svůj mi přece ostavíš – –

tam v mrazu dlíti chci i v letě.

Jen bledni dál a neplakej,

vždyť památku mi necháš dvojí:

hrob, v něm ty věčně želaná,

pak strast a bolnou muku svoji.

Už bledne, bledne sestra má

a ke hrobu se letmo kloní –

hoj, divná dvojí památka,

hoj, ta jen zůstane mi po ní.