Ta léta mizí jako mraků stíny,

Ta léta mizí jako mraků stíny,

jež táhnou snivé chrámů nad velebou,

z tmy zvedla se a zapadla v svět jiný –

a já jsem tolik, tolik šťasten s Tebou!

Slz plno bylo v oněch mracích ráno

a tolik záře nyní jásá na nich...

Ó zda Ti věřím?! Chci Ti říci: „Ano!“ –

a zmlkám náhle polibkem v Tvých skráních.

Já chtěl bych Tobě v životě Tvém snivém

svět celý změnit růží na záplavu,

hvězd plno vetkat ve Tvé dumy divem

a ve svou náruč skrýt pak Tvoji hlavu.

Leč království mé z toho světa není

a já jsem žebrák, jenž si cestou zpívá,

jenž nemá nic než srdce svého chvění

a v oblaka se roztouženě dívá.

Kde zahléd’ jsem Tě, jitřní hvězdo moje,

a jak se stalo, že jsem našel Tebe?!

Mám ruce spjaty, nitro nadšeno je,

a ve své duši cítím jásat nebe.

Jak děkovat Ti – písní nebo činem,

v stech polibcích či svými modlitbami?

Jak světlá záře kráčíš světa stínem,

k Tvým nohám květy prší kaskádami.

A povznesena nad všednost a hloží

jdeš životem, svit se Tvých skrání splývá,

jak bohyně či jako anděl boží

jdeš v srdce mé, jež potichu dál zpívá.

Ó království mé z toho světa není,

jen květů pár mám, slzy září na nich...

Ó zda Ti věřím?! Chci to říci v chvění

a zmlkám náhle polibkem v Tvých skráních.

Přej, abych zpíval v zázraku Tvých zraků

jak v modlitebnách, chrámů před velebou...

Ta léta mizí jako stíny mraků –

a já jsem tolik, tolik šťasten s Tebou!