TA NAŠE STARÁ VODÁRNA.

Má jistě každé město zvláštnost jakous,

jíž cizině se rádo pochlubí:

sklep radniční má hlavní město Rakous

a Benátky své mají holuby,

má izvoščiky svoje Petrohrad

a Plzeň trosky „Pecháčkovo“ vrat,

má Neapol své četné lazzarony,

své Bangkok siamský má bílé slony –

a my? – my máme vodárnu!

Dík tomu, v jehož urodil se hlavě

skvost myšlenkový – stromy vykácet,

by v celé svojí velebě a slávě,

všech okras prosta zbytečných a cet,

jak pamětnice starých zlatých dob,

v své nahé kráse, planých bez ozdob,

jen s prutem zbylým z hodin ze slunečných

zrak potěšila Jičíňanů vděčných

ta naše stará vodárna!

Je stydno věru pomysliti na to,

že vyskytli se tací lidé též,

již hlásali, že „dokola kol vzato –

by nejlíp bylo sbourat starou věž!“

Těch zaslepenců! Nevzpomněli snad,

co škod by měli občané i stát –

a ty by páčily se na tisíce;

vždyť za nic nestály by pohlednice

s tou naší starou vodárnou!

A co by řekli ti, již přijíždějí'

k nám od Sobotky nebo Turnova?

Což vázla by jim noha v beznaději,

jak nalil by kdos do ní olova,

věž kdyby jejich nepoutala zrak!

Ba, o turisty přišli bychom tak,

neb mnohý by se vrátil dozajista

v tom domnění, že zašel v jiná místa,

kde není staré vodárny.

Buď klidna, věži! Dále do nebe

se budeš tyčit! Vždyť ni hromu vzteky

– já nevím, kdo jej poslal do tebe, –

se tebe netknou! Státi budeš věky!

A kdyby někdy boží posel snad

zas na tebe se přišel podívat,

my zahynouti nedáme tvé kráse,

než sdrátujem a slepíme tě zase,

ty naše stará vodárno!