TA PÍSEŇ STARÁ

Ta píseň stará,

ta píseň dávná, nadšená, vroucí

ta píseň zápasů, bojů, ó bratří,

ta dopěna není!

Ta píseň vzdechů a slzí a bolů,

ta píseň zjařmených, v poutech již hynou,

ta píseň znásilněných,

jíž dechem je požár, tisících srdcí plamen,

jíž perutí touha je po slunci, po světlu žití,

jíž síla je mohutný odboj a vzdor,

ó bratři,

ta doposud dopěna není!

Neb doposud tyran

nám ze hrudi nevyrval, nevyštval cit,

jak mohutná, kypící vlna jenž nitro nám zvedá!

ten mohutný cit,

ten veliký, silný a nezdolný, drahý,

jenž darem je nebes –:

cit bratrství, družnosti svaté,

cit jednoty krevní a příslušnosti –

a doposud vzpínáme ruce

po objetí matky, po šedinách otce,

po plápolu rodného krbu,

po bublání potůčků, říček, po ševelu lesů,

jež v dětské nám snění

své kouzelné zpívaly písně, tak sladké

v otčině drahé!

A doposud víra nás sílí

ve svaté a nezdolné právo a v pravdu,

a mohutná, plamenná touha

na oltářích vznícených srdcí nám plane

po rovnosti, lidskosti, dobru, po slunci,

jež matkou je žití!

Ta píseň stará,

ta doposud dopěna není!

Neb doposud řetězů chřest

a řinčení okovů chodbami zvučí

a doposud v žalářích ponurých dnů

svoboda úpí a volnost a právo

a doposud barbarů služkou je pravda!

Neb doposud úpěním dítek

a vzlykotem žen a kletbami mužů

chvěje se vzduch!

A doposud u krbů rodných

duch bezpráví zažíhá plameny pomsty,

a na krovy rodné

též násilí padá a vraždí jich klid!

A doposud otčina naše,

ta krásná, ta znásilněná

pod hrobařů bezcitných kroky se chvěje

a úpí a sténá!

Ta píseň stará,

ta nadšená, plamenná, úchvatná píseň,

ta dopěna není!

Ó bratři,

my po březích Opy a Odry a Olzy se dejme

a v pochodech po krajích rodných my vroucně

píseň tu pějme!