Ta strašná úzkost bědná před člověkem,

Ta strašná úzkost bědná před člověkem,

co sejme ji?

Jak naučit se odpovídat vděkem

na zklamání, jak křísit naději?

Kde najít člověka v tom lese lidí,

v propasti rozloze,

a nezklamat se v tom, co oči vidí

tak uboze?

Nic nechtít od lidí než to, co sami dají,

jak déšť a slunce jas

dá obloha, když květy vyrůstají.

A pro ně zas

být zemí úrodnou, jež zralý klas

a požehnání, které v něm se tají,

všem nese na pospas.