TÁBOR. (Doslov.)

Jak by hrom udeřil náhle,

probuzen jsem ze snění

v šíleném jak domnění,

že mé hrdlo, žízní zpráhlé

volá po vodě – a krvi,

která svobodu vždy mrví –

mru, a přece volám vzdorně:

„Přivalte si na ta naše těla

hory z Krkonoš a ze Šumavy,

zvednem přece čela naše smělá,

bychom vešli ve chrám věčné slávy!“

Zbudil jsem se ve vonné zas trávě.

Ticho, jež nic nevyruší,

kolem snilo o minulé slávě,

hudbou doznívalo v mojí duši.

Patřím k obrovité věži,

která šerou dálku střeží:

zdá se mi, že vidím stíny

milenců se míhat nad ní;

stojí tam snad starý hradní,

mstitel Oldřichovy viny?

Sovy hlas tu zazněl zdlouha,

jako smích, jenž mukám mým se rouhá.

Pověst ta však, s oněch výší zvěsti

zpět se nese, třesoucí jak tón,

od země té k hvězdám všehomírem,

ztracené jak štěstí bolné jesti –

k zemi zpět se nese její skon:

jako stříbrozvuký večer zvon

od země zní k hvězdám v světě širém.