TÁBOR. (II.)

Neznáš dráhy ptáka vzduchem

nevyslídíš cesty hada,

nezabráníš, lásky ruchem

když lnou k sobě srdce mladá.

Z jara musí růže kvésti,

z jara pták své hnízdo staví,

srdce dívky pták je hravý,

který v lásce hledá štěstí.

Přileť, sokole můj smělý,

přileť k zavřené své druži!

Toužím po tobě den celý,

vždyť Bůh vdechl lásku v růži...“

Tak si vzdechla děva nyní,

osamělá na cimbuří.

Náhle zrak svůj rukou stíní,

zdá se, že se obzor chmuří,

za lesem že bouře duní.

Přec kol jasno, nikde mraku,

klidný kraj sní na výsluní.

Náhle dívčímu se zraku

mrak zdál býti podezřelý:

blíže on se, blíže valí,

přes hory a přese skalí,

z něho blesk se nesl skvělý –

časem hromy zaduněly.

Není tě to mračno více:

zdá se, že to v černém lese

po zemi se bouře nese –

„Ha, to naši prchajíce!“

Za nimi se ženou prudce

vítězící Táborité,

jako krupobití líté,

v předu na broni jich vůdce.

„Ha, tam Ctibor!“ poznala ho

v bleskotu a hrůze seče

podle svíticího meče,

každou ránu prodá draho.

Na Oldřicha, pána z Růže,

kalicha a vlasti zrádce

žene, již jej stihnout může –

zdá se ztracen, mocný vládce.

Tu se z hradu tajné brány

zástup bojovníků rojí;

nevidí je podobojí,

až když vzadu napadeni.

Odrazili zrádné rány.

K ústupu však na znamení

udeřily zvučné trouby,

davše dosti poučení

pánu z Růže dílem zhouby.