TÁBOR. (III.)

Plný dvůr koni a lidmi se vlní;

Oldřich, pán z Růže, se navrací z boje;

do síně kráčí, již jizba se plní

bojovným zástupem rozličné zbroje.

Řinčení ostruh a surové hlasy,

klení a rozhovor divoké chasy,

raněných steny zněly tak strašně

smíšeny s výbuchy divoké vášně –

rozlehlým dvorem bez ladu skladu

kroužily po síních širého hradu.

Do bytu hradního pan Oldřich z Růže

v brnění zlaceném vkročil teď pádně:

„Zde ti ho vedu! Tohoto muže,

který mne v ležení napadl zrádně –

sotva jsem vyvázl s hanbou a škodou –

potok byl krve pln, jak bývá vodou;

Mikeše z Husi jest rukou on pravou;

nyní ji v hrsti mám – nedám ji zpátky,

kdyby mi dával zaň veškery statky.

Starče, ty ručíš zaň vlastní svou hlavou.“

S výsměchem divým se zajatci rouhá,

který ač spoután a poraněn v boji,

stál jako pravý rek podobojí –

bohatýr klidný, hrdý a mračný;

vida jak na vzdech jest nepřítel lačný,

nehnul ni brvou – socha to pouhá.

Vysílen, bolestí přemožen, bledý,

nesklonil před pánem mocným své hledy.

Zdálo se, oheň že v očích se množí,

promluvil na to, jak bojovník Boží:

„Sám jsi ty zrádce, Oldřichu z Růže,

nehoden poctivé pravice muže.

Kulhavý dříve již na jednu nohu,

okulhavěl jsi též o Pánu Bohu.

Můžeš mne mučiti, páliti, stíti,

v tvé kůži nechtěl bych přec nikdy býti.

Ty zemřeš proklínán, beze cti, víry,

zradil jsi národ náš a kalich sirý.

Mne pojme v náruč svou po krutém boji

slitovník věčný a rány mé zhojí;

duše tvá, černější noci, tak vzteklá,

poletí s krkavci do výhně pekla!“

Pobledl více a sesinal v tváři. –

„Životem splatíš mi, nestoudný lháři!“

zasípěl pan Oldřich divokým hlasem.

„Zavři jej, starče, hned do hladomorny

o chlebu, vodě; já poptám se časem,

jak brzo skrotl ten Husita vzdorný!“

„Pane, on poraněn, poraněn velmi“ –

hradní se pokorně odvážil slova.

Pan Oldřich zasvítil očima šelmy,

zaskřípěl zuby a rozkázal znova:

„Snad tě tvá hlava již na pleci mrzí?

Pomohu, starče, jí ku klidu brzy.

Mám také chléb pro tě ve věži, vodu!

Sloužil jsi věrně vždy mému zde rodu –

to jen tě chrání, nuž, nestav se vzdorně –

vari, již ku předu, ke hladomorně!“

Výkřik, jak v hrudi kdy srdce nám puká

zazněl tu za nimi: dívčina mladá

jak bříza podťatá, bez dechu padá –

jako by něžná ta, slábnoucí ruka

kolena pánovi obejmout chtěla

v prosbě za zajatce – v tom zkameněla.

Zachvěl se vězeň: „Ta ukrutná muka

neuspořil jsi mi, veliký Bože“ –

zrak jeho k nebi zřel, bolest to pouhá.

„Staň se tvá vůle, jen sketa se rouhá!“ –

„Odneste omdlelou na ono lože;

zajatce odveďte! Máš hezkou dceru,

věrný ty hradní, ba na moutě věru!“