TÁBOR. (IV.)

V komnatě ticho, lampa tam hoří,

noc již v půlnoc přechází.

Na loži dívka ve sny se noří

sny plné trudných nesnází.

Ctibora vidí vítězně z boje

vracet se vesele na koni k ní:

„Nesu ti, Věro, památky dvoje,

pospěšme, než se rozední.“

Do kaple hradní kráčejí dolů,

otec jim sotva stačí již,

ženich a nevěsta vedou se spolu,

stoupají po schodech níž a níž.

V kapli je temno, jen u oltáře,

kde na ně duchovní dávno již čeká,

magická, bledá proudí se záře –

těší se Věra a zároveň leká –

nebo v té záři, pro živé nebe –

rakve jsou černé dvě vedle sebe.

Již stojí před knězem, ruce jim pojí,

na to jim vážně na rakve kyne:

„Kdo věří v něho, ten nezahyne.“

„Snáze nám pospolu kráčeti v boji,“

Ctibor dí s podivným úsměvem k ní.

„Hle, to je naše svatební lože,“

vede ji k rakvím... „Všemocný Bože!“ –

„Probuď se, Věro! Ta v horečce sní!“