TÁBOR. (V.)

Vyjeveně pohleděla kolem;

byl to otec, který s trpkým bolem

probudiv ji, hleděl na ni v tichu,

na svou dceru, druhdy svoji pýchu,

nyní přemoženou žalem, bledou,

jako hříšnici když na smrt vedou.

„Pozdě-li již, otče?“ zašeptala.

„Půlnoc právě; ty jsi chora, dítě,

jakýs divý sen tě lapil v sítě.“

Věra posud v polosnu se zdála.

„Již jest mrtev?“ vzchopivši se zpola

prudce na loži svém na to volá.

„O kom mluvíš, dítě?“ tvář jí hladě

ptá se otec, slzu maje v zraku,

která vyplynouc jako hvězda z mraku

perlou mizí v stříbrošedé bradě.

„O kom? o něm, o Ctiboru jatém,“

Věra dí, nach zaplál v líčku zňatém.

„Ty jej miluješ? O, dítě, běda

jemu pomoci se více nedá –“

„Půjdu k pánu, padnu na kolena,

smiluje se –“ praví rozechvěná.

„Smiluje se jistě, ačli lidsky cítí;

řeknu mu, že nelze mi zde žíti

bez něho – já půjdu na tom místě –“

„Upokoj se, půlnoc přešla sotva.“ –

Půjdu tedy k němu zítra jistě.“ –

„Strhá-li se poslední ta kotva?“

otec s úzkostí děl v oku, v líci,

považ, my jsme oba katolíci,

on pak Husita, ba Táborita,

jemuž pán můj nikdy nepromine

porážku svou dnešní – on pak zhyne!“

„Zhynu s ním!“ dí Věra. „Mně však svítá:

Poslyš, otče, kdyby změnil víru –

odpřísáhnul?...“ „Toho neučiní,

znám je všechny; bude jako jiní!“

Kdyby ale k vůli mému míru. –

lásce mé – já prosit budu vřele

jménem lásky – Krista Spasitele.“