TÁBOR. (VI.)

Druhý den; tma pustá; kolem stěny

hluché, tvrdé, kamenné a chladné

vlhký zápach vůkol rozestřený

jako v hrobce – smilování žádné.

Do vězení okénkem skrz mříže

aspoň světla proud dost malý vniká,

vězně nadějí přec k žití víže –

zří on, slyší, pomalu si zvyká:

ale v hladomorně, duté skále

věčná tma a věčné ticho vládne

jako v pekle – smilování žádné:

věčná tma a věčné ticho stále.

Pouze červ, jenž v lebkách dutých hlodá,

na kterých své vězeň našel lože –

„za živa jsa pohřben, věčný bože“

hlasem tím též v srdci jeho bodá,

pouze červ ten, neustálým ruchem

tikot hodin jak v tvém pokojíku

ruší ticho v sklepení tom hluchém,

znenáhla jak v prs by stápěl dýku;

zoufalost si pohrává tvým s duchem,

biješ v necitelnou zeď tu pěstí,

krev až prýští z ruky, kosti chřestí,

voláš, klneš – naslouchaje uchem,

v kterém krve val jak orkán šumí,

zdali tobě někdo porozumí –

pochycuješ dychtivým svým sluchem

každý šust; tu kroky pádné slyšíš –

s poslední nadějí hned se stišíš –

prosíš o milost – tak úpěnlivě –

kamení by slitování mělo:

nad hlavou smích zazní pohrdlivě,

kroků harašení dále znělo.

Pochůzka to stráže nad tvou hlavou:

směje se, kol vidí zemi smavou,

ty pak mřeš zde v hrobě bez lítosti.

s křikem hrůzy klesáš na ty kosti...

Ctibor druhý den, již hruzy snášel,

pod kterými v šílenství by kleslo

srdce každé, nežli by je sneslo –

on však v beznaději sílu našel:

sílu víry, sílu skalopevnou

bohatýrů ducha, neúmornou,

kterou nesl hrůzy myslí vzdornou:

viděl ve všem vůli Boží zjevnou.

Raněn, sotva jednou rukou zdravou

vody dosáhl, jež stála v džbánu –

schladil ústa, schladiti chtěl ránu –

tu však nazpět klesl těžkou hlavou.

Viděl, že zde naděje mu schází,

naděje ta pozemská, ta slabá,

která na život jen časný sází,

výše povznésti se příliš chabá.

Usmál se, neb jeho naděje se

upoutána lásky mocí svornou

do věčnosti vítězslavně nese

skalopevnou vírou neúmornou.

Oj, jak sladko v bitvě rudé mříti

v hluků střelby, při vítězné písni,

duch kdy uvolněn – pro volnost svatou

smrti celuje tvář ledovatou, –

symbol svobody plá z prsou muže,

smrti krvavá a pyšná růže:

oj, tak sladko mříti bohatýru!

Ale zde, kde svědka nemá,

jenž by sdělil šťastným bratřím jeho

o zápase ducha hrdinského,

kde i ozvěna jest kolem němá,

poslední vzdech sotva zašelestí

ve skále té, jako ve předtuše,

ó toť trýzeň nejsilnější duše –

protí ní i peklo můž býť štěstí.

Druhý den již minul; časem pouze

Ctiborova mysl procitnula,

aby zřela děsné kolem nouze,

načež ústa smutně zašeptala:

„Věru svou, tu viděl bych rád dříve,

nežli zemru, bych ty tahy tklivé

vryl si v pamět tak, bych v světě jiném

setkal se s ní jako s cherubínem!“

Zaslzený zrak se v temno tratil:

ha, co to? Snad nad hlavou mu svítá –

snad již zemřel? Nebe jej to vítá?

Na vše zapomněl, jej úžas schvátil.

Jasný paprslek, hle, tváři krášlí

snášející se v to temno pekla –

vzpomínka jak dní, jež v mládí zašly.

Blíží se – tu hrůzou kolem zleklá,

postanula – vzkřikla v ustrnutí,

načež s pláčem podle něho klekla.

Ctibor s úsměvem zřel, bez pohnutí.

„Díky tobě, Věro, dívko svatá,

cherubem jsi: zář tvá jasně zlatá,

křídla tvá se v nekonečnu tratí,

s tebou, Věro, než mě propast schvátí!“

šepce v domnění, že sen již skutečností.

„Vzpamatuj se přece,“ ona praví,

podpírajíc v štkaní jeho hlavy,

kterou klesnul na hromadu kostí –

„Já jsem to, ty žiješ, já, tvá Věra.

Máme naději, že vyjdeš záhy,

pán již svoluje i otec drahý,

svoboden pak budeš do večera.

Pán byl pohnut, jistě pohnut tuze,

slíbil, že tě osvobodí – ale –“

tu se zarazila nenadále,

jak by zkamenělá v děsné hrůze.

„Nikdy!“ pravil Ctihor povstávaje:

navrátil se z kýženého ráje

v skutečnost a hledě nyní pevně

na svou nevěstu, svou drahou Věru,

svítil zrakem jak meteor v šeru.

Nikdy! slovo osudné a hrozné

vysloveno v bitvě ve lomozné,

protivník kdy u nohou se svíjí,

zrak tvůj v jeho zrak se ohněm vpíjí –

Nikdy! slovo se rtů drahé ženy,

slovo, v kterém kletby obsaženy,

věčných muk a rozdělení věčna:

ty jsi v pekla sžírajícím žáru,

zemřít nemoha jsi vydán zmaru,

ona v nebi, tam kde dráha mléčná.

Pak-li ale oba v nebi spolu:

tu se peklo nevýslovných bolů

u nohou vám svíjí – v hloubi bezdné

bez konce a míry, jež vás dělí

na věky a všude, blesk jak skvělý,

který drtil padlé archanděly,

který půlí navždy říše hvězdné,

kam jen noha vaše věčnem kráčí

kletbou touhy neúkojné – v pláči.

„Poslyš, Ctibore, což nejsme děti

jednoho zde otce na té zemi?

Nepřichází člověk na svět němý,

nahý, slabý – co nás tedy světí,

než ta víra nezkalená, čistá,

láskyplná božská v Jezu Krista?

Zdali duch náš v smrti nezaletí

k prazřídlu té božské lásky zpět?

Zda v tvém srdci neroste to výše

obsahujíc mě i hvězdné říše –

jaký malý lásce naší svět?

Nač to dělení, ta krutá válka,

nač ty děsné hříchy, kruté vraždy,

nad nimiž genius lidstva zalká

dávaje se s hrůzou k nebi v let?

Není-liž zde bratrem člověk každý?

Nač ty hrůzy pro jednoho Boha,

sám jenž děl, že obydlí má mnohá?“

„Nikdy, Věro! Neznáš sílu moci,

která vede národ český právě

v nový den tou bohopustou nocí,

pravdou věčnou k nehynoucí slávě.

Nikdy! Mám snad z odpadlíka ruky

přijíti zde milost vyprošenou

třeba mojí milovanou ženou?

Vím, co říci chceš: bych změnil víru.

Pohleď, duše drahá, do vesmíru,

právě víra ta, ta věrnost sobě

činí silnými nás v každé době.

Ne, líp zahynouti v trýzni muky,

jakou chystá zrádce víry, vlasti

věrným Čechům; nemám pro to slova

líčiť to, co hruď má k němu chová!

Rád by sklátil národ do propastí

Kutnohorských – jedním kata rázem

povalil by vlast nám, matku, na zem

veden chtíčem srdce zločinného:

rozšířiti panství rodu svého.

Můž zde Čech býť chvíli na rozpaku?“

zvolal, nadšení zář maje v zraku –

„Dnes je Husita jen Čech ten pravý,

Tábor hlava – Žižka rozum hlavy.

Nemůže zde býti cesty jiné:

železnou svou hrudí hajme víru,

která nezná s protívníky smíru,

pokud neuznají pravdy ryzí,

před níž život jako bleskem mizí,

v níž kdo věří, věčně nezahyne.

Nikdy kalicha – to svatě pravím –

nezapru a Oldry nepozdravím!“

Nový proud tu světla náhle padnul

na dno hrobky, v které smutek vládnul.

Sestupoval hradní ostražitě

ohlednout se, kde dlí jeho dítě.

Zaslechl on slova Ctiborova:

v srdci jeho zápasila znova

láska k dítěti s tou velkou láskou,

která jako fénix vlastním žárem

hrozí vyznavačům časným zmarem,

která není pokryteckou maskou

vášně podlé, která v činu mizí –

ne, ta láska nekonečná, ryzí,

která dříme v každé lidské hrudi,

sílu nadlidskou a hroznou budí

v srdcích vyznavačů od ní vzňatých,

láska k svobodě a drahé vlasti,

láska, která klesá do propasti

pro svůj národ s vírou věštců svatých:

že i nejděsnější noc nám mine,

národ ale přece nezahyne.

Volal zticha Věru: bez ozvěny

pohltily slova děsné stěny.

Přiblížil se tudíž; našel oba,

Ctibora i Věru ve objetí.

Přiklonil k nim ucho: malá doba,

podle kleknul k modlitbě on třetí.

Hlas se ozval pána z Růže nyní:

„Kde jsou všichni? co as dole činí?

Ozvi se přec, co tam Ctibor dělá?

Odpřisáhne? dám přivaliť kámen!“

Jako vzdech to zavanulo: „Amen!

Přival, kate, na ta naše těla

hory z Krkonoš a ze Šumavy,

pozvedněme přece s pohrdáním

nad tvou nevěrou a bídným lhaním

naše poctivé a věrné hlavy.

Neudusíš víry smrtí litou!

Já, tvůj dříve sluha, nohou v hrobě,

zhrdám milostí tvou v této době,

umírám – jsa duchem Táboritou!“