TÁBOR. (Vstup. Choustnik.)

Koruna jak bájných časů

na temeni mocné hory,

kolem sebe temné bory

jako hustý závoj vlasů,

hledíš k nebi, šedá věži

Choustnického druhdy hradu.

V dálce sok tvůj, Tábor, leží

zkusiv jak ty, časův zradu.

Na severu, na východě

černají se hory, lesy,

se západem v stejné shodě.

Hle, tam slunce svitlo kdesi

na šumavské velikány

věčně zelené a vážné

pohraničné obry strážné,

pilíře ty zemské brány.

Hrdě jak trůn pánů z Růže

hledíš k nebi, věži vzdorná:

nedaleko mrtvých lůže

stojí děsná hladomorna,

roztříštěna blesku zlobou,

lidmi, druhdy tvými sluhy.

Vede posud boj zde tuhý

s nelítostnou časů dobou.

Její temné, chmurné skráně,

rovny jednou pekel bráně,

krášlí poesie zdobou

délka věků slitovnických,

délka utrpení lidských.

Střemcha vonná s ostružinou

ovila tvou zbitou hlavu,

jako laur, jenž věnčí slávů

dosaženou krví, vinou, –

korunou, jež trny vbodá

reku v skráň, jemuž se podá.

Poutník hnaný širým světem

zabloudil sem ptáka letem,

dumal ve tvých zříceninách

mohutných i ve svém pádu.

Malebných tam ve skupinách

buky osamělé stály

kolem zbořeného hradu:

duchové se býti zdály –

v bledě modrém luny svitu

z dávno zašlých, slavných dob.

Větvemi větérky hrály,

jak by jimi provívaly

roucha duchů ze blankytu,

hledaly svůj časný hrob.

Stkány z lunosvitné příze,

jako v běloskvoucí říze

stanuly tam nade věží,

která šedou dálku střeží.

Po čem prsa dávno prahla,

co pne duši básníkovu

nepřístupno hmotě, slovu,

v nebesa ta neobsáhlá

plná hvězd a věčné krásy:

to jak stříbrotkané jasy,

jak by duší hudba táhla

nevýslovně bolná, čarná,

linulo se v prsa sprahlá,

tisklo se, jak slza žárná

v oko mé a moji duši.

Ulehl jsem v vonné trávě.

Ticho, jež nic nevyruší

kolem snilo. Půlnoc právě.

Celá minulost ta krásná

nade mnou jak hvězda jasná

táhla, sen jak v mojí hlavě

minulost, jak bouře žasná:

snil jsem o té naší slávě,

nad níž není slávy jiné.

Paprslek hvězdy stříbrem se line,

po něm pak stoupá,

lehce se houpá,

jako ta luna, nebem jež plyne,

čarovná víla – jako sen:

Spřádá mé snění,

které se mění

eolské harfy jak liboznění

v minulý dávné slávy den.

Paprskem hvězdy nese mne víla

výš a výše

v duchů říše,

kde se tak klidně, lahodně dýše –

jaká to nezdolná nese mne síla?

Zdali to pravda? Snem se to nezdá!

Již se dotékám tajemství věčna –

stojím to na prahu nekonečna?

Kde moje kolébka, kde moje země?

Víla mi odpoví – hudba jak jemně:

„Modravá ona mizící hvězda...“