TÁBOR.

Žižka se vrátil v hradiště na Tábor,

s jásotem vítán muži i ženami, dětmi,

jeho s ním vojska a vozů skrovný sbor.

Všude svůj pohled obrací zdánlivě letmý –

jedno jen oko, však sokolí jeho zor.

Horu zří, pod ní hluboký dvojí dol,

potok tam šumí, valí se Lužnice řeka,

jak se tam vryly z pravěku kolem kol –

hradiště Bohem stvořené na něj tu čeká,

zkoumavým okem zří on svůj na úkol.

Lidu zří obec, k bratru se druží brat,

ku sestře prostých mravů se druží tu sestra,

za kynem svědomí rodných ode vrat

přišla sem rabů i zemanů družina pestrá

budovat z cihel i ze srdcí boží hrad.

Víc než tvar cihel váží mu srdcí žár,

planoucí z očí při stavbě hradeb i chrámu

pro kalich, zdvižený s korouhví na stožár –

pevnější stavba než z kamení, cihel a trámů

bude hrad srdcí, ztmelený beze spár.

„Pán budiž, děti, s vámi i s tvrzí tou,

jako byl v Nekměři s námi i u Sudoměře.

Dej nám, ať pravým každý jsme husitou,

který jen v něm má Otce, v něho jen věře,

kalich ctí s krví za lidstvo prolitou.

Vnuknutím Bůh nás tuto ved na horu,

na níž si jeho zbudujem nezdolnou tvrzi –

jenom k všem branám železnou závoru

cizímu duchu, který by zhubil nás brzy.

V koutek jen vnikne-li, běda je Táboru!

Cizí nám duch, jenž k Zikmundu druží krok,

duše chce tisknout, Zikmund co poutal by paže –

cizí nám duch, jenž choulí se pro obrok,

pro zboží o mír se samým ďáblem se snaže,

pravdu byť v Kostnici pálili rok co rok.

Však i duch sváru na Tábor nezabluď:

za jednu pravdu bojujem cepy i luky,

z jednoho pijem kalicha, buď co buď,

jednoho Pána za kynem naše jdou pluky –

jedno ať srdce Tábora plní hruď.

A nyní dál groš pro Tábor za grošem,

ku cihle cihla, opuka na opuku,

mladí i staří, sedláci s panošem –

k sudlici potom, k cepu i k meči ruku,

za pravdu v boj, a třebas i proti všem!“