TÁBOR.

A sedím sám, jak před dávnými lety,

kdy písní mocný příboj v mojí hrudi

jak bouře divé hřmění dal se v lety.

Snad poslední to ozvěna se budí

již v hrudi mé a střásá pozdní květy

mně do vlasů, co v hrudi vulkán pálá,

již s pola vyhaslý: již tichne řev,

před okem duše žití lidstva zjev

se rozvíjí, ta bolest jeho stálá.

Jak cizí by to byla, ne má bytost:

ni naděje, ni zoufalost jest ve mně,

ni ochablost, jež doprovází sytost –

ne! Pod mou nohou mizí nyní země,

já všehomíru tuším obrovitost,

ji objímám, ač vím, že jsem jen prachem,

ba ničím u srovnání s oním věčnem,

jež pojme mne v svém ruchu nekonečném

a zničí, přetvoří – a oblékne zas nachem.

Ni slávy mam, ni cetky malicherné,

jež marnost lidská na sebe si věsí,

víc nezkalí mé duše zraky věrné,

mě pekla hrůzy více nepoděsí

neb zřím v to moře věčna bezeměrné,

kde zlo a dobro v nekonečném boji

hřmí o sebe jak hukot bouře věčné,

jak střídají se v pásmo nekonečné

smrt s žitím, které proudí k svému zdroji.

Když zdánlivě zde jednotlivci hynou,

tak jako kapky v řece jen se mění

a proudí v moře, z něho zpět se vinou

jak pára k oblakům. A s nimi v bouře znění

jak vláha tíhnou v zem. Pak zpět se řinou

jak prameny zas v řeky, ty pak v moře:

tak v stálém život třímá koloběhu

země k moři – od moře zas k břehu

a v něj se věčně mísí smrti hoře.

Je to tam skála hory nebetyčná?

Či postava to jakás obrovitá,

jak vzdoruplna – hrůzy – přec však sličná?

Hle, moře života se divě zmítá

dol ní, až k nebi lítá pěna ryčná:

však socha pevně hledí v nebe vzhůru

jak zosobněný vzdor. Tak zírá v příští

jak s pohrdou, zří, jak se vlny tříští

i u nohou o skalnou boků kůru.

O vlasti má, o člověčenstvo celé!

Co jest zde chvilka, miliony věků?

Můj národe! Tys též byl boji v čele,

Tys účasten byl jeho divých vzteků

a cítils ve svém srdci – Spasitele!

Již skončen úkol Tvůj? Zda jesti psáno,

žes dohrál již v té velké tragédii,

jež nedohrána – jejíž zvony bijí

kol nás až dosud? Komu určit dáno?

Ty žiješ, ale letíš opět v dáli,

jak vrak v tu bouř, jež kolem Tebe kypí

a budoucnost se v temno věčna halí –

Já slyším v bouři sténat větve lípy,

pod kterou kles’ jsem moře na úskalí,

Jest posud noc – však probouzí se ráno

a přijde den! Den člověčenstva spásy,

kdy hymny vítězné kol zahřmí hlasy

jak jednou z Golgaty: „Jest dokonáno!“

Jest dokonáno! Národe můj drahý,

zda uslyšíš tu hymnu vítězící?

Zda na Tvé krví, potem vlhké pruhy

svobody slunce povznese svou líci?

Či nezdoláš své nelítostné vrahy

a mrtev budeš, když svět kolem Tebe

v ten nový život kypící zde zkvete –

pro kterýs trpěl v bouři tisícleté,

pro kterýs – umíral v své vstoupí nebe?

To nevím. Vím jen, že jsi posud živý,

žes darmo netrpěl a neumíral,

vím, že je smrti přelud pouze lživý,

že prapor zvítězí, jejž v pravici jsi svíral,

než podlehnul – ač vykonal jsi divy!

Jak Roháč bojoval jsi na Sionu

když padl Žižka! Sirotci jsme jeho!

Vždyť jednou z moře věků zbouřeného

zazáří Sion, jemuž není skonu.

Zřím okem věštce do věčnosti proudu:

Ne! nemůže mne sklamat věští síla,

ni posměch, pochyby a hana bloudů:

Již věky pílí k dokončení díla

Svobody, Lásky – k poslednímu soudu:

ba znovu oživne i mrtvý kámen,

ta všechna hesla nesmrtelná, skvělá,

jež ve smrt hnala pokolení celá,

se vtělí jistě v život věčný! – Amen.