TÁBORU.

Tábore, ty v středověku

zval jsi Prahu svojí sestrou –

jakou v dějích Evropy máš

velkou minulost a pestrou!

Tvoji Bratři z kolébky tvé

slavné hnutí světem nesli;

Řím se třásl před tvou mocí,

vojska křižáků v prach klesly.

Před národem Husa, Žižky

v světě vše se hrůzou chvělo,

Táborskému vojsku jeho

z hrdel když to burácelo:

„Kdož jste boží bojovníci

a národa jeho,

proste ot boha pomoci

a úfajte v něho.“ – – –

Rozkolem svých rodných Bratří

národ Husův volnost ztratil,

nadšením však Velké Doby

svobodu zas krví splatil.

Po staletích nevolnictví

Tábor – národ volně dýše;

do světové do kroniky

nový skvělý list zas vpíše.

Všecky lidské ideály

nadšeně v krev, duši vtělí;

sáhnou-li však v jeho práva,

rozdrtí své nepřátely.

Činy smělých dějů vzplane

české nebe ohvězděné;

jeho odlesk nade světem

nové slávy duhu vzklene.