Táboru.

Tábore!

Horo, dvojím obemknuta dolem,

stříbrnými dvěma lokty země,

k prsu matky přitulena jemně,

slávou kdys, teď kojena jsouc bolem;

z tebe pne se věž i hradba temně,

řeka hučí, lesy šumí kolem

jako hlasy rozechvěné bolem,

jako vůdce pozbavené plémě.

Tábore!

Však ty zdi tvé, dumajíce němě,

jasnou řečí přece mluví ke mně:

„Kalicha jsme druhdy byly stolem,

táborem, kdy válečným vlast polem.“ –

Prázný zvuku, roso v písku holém,

jaké vzchází v poušti tebou sémě?

Kalich vypit v hořkém umučení.

Vůdce padl! – Tábora již není.

Tábore, Tábore! –

„Zoufalý!

Jaká slova hřeše jsi to děl? –

jestli truchlím, pro tvou chabost lkám.

Viz tu báň a pod ní bílý chrám,

jimi marně příval věků chvěl.

Pevně zří v tu směs, již vůdce sám

vykouzlil, kde pustý pahor čněl.

Zde ten Olymp, s něhož Perun hřměl,

a já tvým se vzdechem chvěti mám?“

„Zoufalý!

Zrozen v boji, málo nářku dbám.

Tábor stojí, z něhož válčit vám;

ne by parob skrýval v něm svůj žel,

orlům Žižka Tábor vystavěl.

Sleťte se, by zase světem zněl

odsud zvuk, jenž velel končinám;

vrahům soudní troubou andělů,

k vítězství však zova mstitelů.

Sleťte se, sleťte se!“

Tábore!

Nechtěj klnout mužných prsou hoři,

nezoufám, ni nelkám pláčem žen,

ó, já snil jen dávné slávy sen

a mou duši upomínka moří. –

Pryč s ní, pryč, již k dílu svítá den,

čin pak zraje nejrychleji v zoři;

kdo se z rána ještě v snění noří,

málo slávy dobude si jen.

Tábore!

Nebuď déle opuštěným zřen,

nový list dá zdravý, starý kmen

a z těch hradeb, jež se věkem boří,

junáctvo zas nové hradby stvoří.

Jenom podlý násilí se koří,

za svobodu muž dá život v plen.

Reka tvého k tobě vábí kyn:

tvůj jsem, tvůj a tvého ducha syn.

Tábore, Tábore!