Táhnoucí oblaka.

Pod nebem, jež rozpíná se v dáli,

kalná řeka vlny svoje valí.

A nad vrchy slunce odpočívá,

a nad krajem bloudí záře snivá.

V plavých mlhách leží pustá lada,

měkký paprsk na ně s hora padá.

Padá, padá na chorobné žaly,

by aspoň dneska trochu spaly.

Padá, padá na duši, jež stůně,

by se trochu nadýchala vůně.

A z těch větrů, které krajem vanou,

v moji duši klid a ticho kanou.

Sedím v háji, sotva větry slyším,

svoje zraky upínám jen k výším,

kde se modrá oblaka mdle vláčí;

marné touhy, pro něž hořce pláči.