Taj lásky.

Taj lásky v duši hluboko se skrývá

a věř, to nemá ani zapotřebí,

by dál jej nesl jazyk. Stačí sobě.

Čím hlubší láska bývá, méně mluví.

Dva znal jsem, vedle sebe leta žili

a celé drama bylo mezi nimi,

nic nikdo neznal. Ona služkou domu,

on pánův sluha byl. Před lety v mládí

v dvůr dostali se stejně, láskou vzpláli,

však za sebe se dostat nemohli

pro různé překážky již, jak to bývá.

Tož spokojili se a klidně žili

jen vedle sebe, když nemohli spolu.

A prchal čas a oba sestárli

a zřeli domu zlé i dobré časy

a pády porodů i úmrtí

a vedle sebe šli, ač nešli spolu,

a nikdo nevěděl, že ti dva lidé

se milují – ne tak jak soudí svět,

leč je-li milovati s někým žíti

ve dobru, zlu i všechněch změnách losu

a přát mu z duše dobro jen a z jeho

pít dobra sílu, těchu navzájem.

Ba, jakby chtěli úzkostlivě, plaše

vše stopy zamést k velikému štěstí,

jež blažilo je tiše nepoznané,

před lidmi stále na se nevražili,

ba v stálých sporech žili na oko

dva podivíni, bručálové staří,

dva mrzouti – však stý díl jejich ohně

a něžnosti a vžití v sebe plně

bych mnohým modním lidem z duše přál.

Ten taj šel s nimi v hrob – a byli šťastni.