TAJ MĚSÍCE A BÁSNÍKA.

Tvé báje škrtla věda, měsíci!

Přec stejně krásný pláš a zářící

nad lesy, lukami a rybníky,

jak zlatý štít, jak démant veliký.

A přece oko v tobě vyhlídá

staříka vidět s harfou, Davida,

a muže s chvoštem nebo lucernou,

jíž ozařuje cestu příšernou.

Ty pustý světe skalných výmolů,

ty škváro bílá, cosi pospolu

nás víže, jedna svatá iluse,

že oběma je sladčej do chůze.

Jak tobě i mé písni děje se:

mnou časem skutečnost jen zatřese

a zrovna jak ty hluchá škvára jsem,

jež neví, proč jen spadla na tu zem.

Však sotva píseň zapěji, tu hned

jest vlídnější a půvabnější svět,

jak ty kdy zapláš – a v tom celý taj,

jak ty i básník přetvoří zem v ráj!