TAJ ŽIVOTA.

„Taj života spí v hrobech zavřených,“

děl kdysi básník – jistě on se klamal.

Sám celou duší chléb života lámal

a rád a všem a z celých ňader svých;

však mýlil se i ve svém nadšení;

taj života nedřímá v hrobů tiši,

taj života vlá, kde jen živí dýší,

a nejvíc – v umění.

Tam bije člověčenstva srdce celé,

tam skála, z které tryská věčný zdroj,

tam zkazky otců, báje, tuchy ztmělé,

tam vzlet a vzruch a vzmach a nepokoj,

tam touha vpřed se na kolossa tyčí,

tam zniká vše, co malé, trpasličí,

tam oheň šlehá v divém plameni:

taj života, ať velký, nepatrný,

tam květy nalézá i svoje trny,

svůj celý výraz – v umění.

Tak přišla’s k nám. Jsi dcera našich luhů?

Jsi edenu host plachý, tajemný?

Tvůj zpěv nás jímá ve mystickém kruhu,

cit vyvolává známý, vzájemný!

Tvá celá bytost ve Tvém čarném hlase

jak v povel čaroděje ozývá se

kol duší tkajíc závoj přejemný.

Ó zpívej! zpívej! – Pouť životem těžká:

buď jeho naděj, hvězda, síla, kněžka

a měj nás ráda v sestry toužení,

a vycítíš, taj veškerého žití,

co dme se, pláče, jásá, chví se, cítí:

v Tvém zpívá umění!