Taje!

Taje, taje, slunce na sad dýše,

s vršku štěpu zvonek cvrliká,

květnou zkazku Vesna světu píše,

ach, to bude báseň veliká!

Z jasmínu a z bezu verše budou,

z hlasu žežulčina zvučný rým,

k tomu růži červánků dá rudou...

Však kde myšlenka? To nepovím!

Najdeť si ji každý v mysli vzletu,

až se vnoří v půvab ten a lad,

nesvitne-li rosou z nitra květů,

zjeví se mu slzou v očích snad.