Tajemná doba.

Omladly vrby vody u pokraje,

mladistvé jaro na píšťalku hraje,

ej, jak to zvučí do kola a píská;

jehnědy zlaté stará spouští líska,

a racků tábor vzlétá z třasaviska.

Tajemná dobo! kdy i v starém prsu

cit pučí v ňadrech jak bujný květ trsu,

kdy rázem všecko, co jsme ondy měli,

rojí se v mysli jako v úli včely,

by oči jásaly, dřív než by zaslzely.

Proč jsme teskni, proč? Ach nikdo neví. –

Blažen, kdo písní strastem žití leví,

blažen, kdo ještě po rozkvětu touží,

kdo v pohár lásky nadšen duši hrouží,

nechť sivá smrt už nad hlavou mu krouží.