Tajemná duše.

Ty vonné, tiché moje ústraní!

Jak miluju ten skrytý, vlídný kout,

kde těžkou hlavu kladu do dlaní,

z níž chystají se sny mé vylétnout,

kde čekám v blahu sladké závrati,

až slunce paprslek je pozlatí.

A divné blaho ještě nepoznané

zde rosou se starých lip na mne kane...

Ta duše tajná ze snů zlaté příze

se dívá do srdce mi velkým okem,

přede mnou vstává z listů v mojí knize,

jak bílý květ mých citů plyne tokem.

Ta duše tajemná, co v divném snění

jak silné víno budí rozechvění,

jde stromů listovím jak píseň snivá,

ta duše tajemná – dech neznámý –

jde srdcem mým jak šumot lipami,

jak hvězdy třpyt, když nad zemí se stmívá...

A chvíle oné, v němé ústraní

kdy volným krokem vešla moje noha, –

ve hlavě plné snů já v dumání

jsem objal to, co nosí název boha.