Tajemná kovárna.

Srdce – malinká kovárna,

v ní se v plamen duje,

malým kladivem, však pádným

stále se v ní kuje.

Kuje se tam lesklobarvá

ocelová páska,

jíž svět celý lze opnouti,

kuje se tam – láska. –

Milenec svou dívku k prsoum

v roztoužení tiskne –

v malých kovárnách to náhle

utajeně výskne.

Jiskry z okének tu černých

žhavým srší bleskem,

až se kolem ozařuje

růžovým vše leskem.

Kladiv rázné lze tu rány

slyšet – uchu mílo;

tu i tam chtí ukovati

pevnější snad dílo? – –

Stojí malinká kovárna,

rozvalená, tichá;

a to pádné kladivo v ní

ani nezavzdychá.

Okenéčka uzavřená,

zídka pustá, bledá;

marně za ní očazenou

oko život hledá.

Příliš silně kladivo snad

na té pásce kulo,

že se outlounké srdíčko

i s láskou sesulo?