Tajemná loď

„Hahoj, slyš přece, kapitáne,

kam plujem – odkud, kam?

Chcem vědět, co se s námi stane,

kam plujem, povídám?“

Úkosem jenom pohled s boku,

cos šklublo rtem – och, pán! –

cos jako výsměch blýsklo v oku –

a mlčí kapitán...

A loď dál letí k tajné metě

po siných po vodách,

od pólu k pólu, v zimě, v létě,

v bouřích i pohodách.

Teď v jižní moře v letu smělém

loď žene kapitán,

kdes s pobřeží řev slyšet šelem,

a cítíš pouští van.

Teď zase pluje na Severu,

obrovské vidíš kry,

v nich slunce v jisker tisíceru

zrcadlí svoje hry.

Teď v nekonečno oceánů

se žene na Západ,

teď na Východ zas v říše chanů,

kde pohádky máš rád...

Tak bez ustání, bez oddechu

tajemná pluje loď,

vždy ku předu, vždy v divném spěchu –

Bůh sám ji doprovoď...

A na lodi, och, pasažérů

jaká to divná směs!

Boháč a žebrák, na mou věru:

i krále zřít tam dnes!

Sedlák a voják, muži, ženy,

v svůj každý oděn háv –

hoj, kapitáne zamračený,

kam vezeš přec ten dav?

Ten divný dav! Hle, ten zde kleje,

ten stranou stojí kdes,

ten pláče zde, ten zas se směje –

podivná věru směs!

A denně tváře nové, cizí

v té směsi uzříš tam,

přichází jedni, druzí zmizí,

a nikdo neví, kam.

To přijde vždy kdos zakuklený –

jak z něho čiší mráz! –

a hledí, hledí v muže, ženy –

ký věru je to ďas!

A na koho z té směsi bědné

svůj děsný upře hled,

ten sinně zbledne, tich se zvedne

a tiše zmizí hned.

A tiše zmizí v kraje cizí –

kam, marně přemítám...

Tak jedni přijdou, druzí zmizí,

a nikdo neví, kam.

A nikdo neví, kdo že přece

ten tajemný je ďas,

a nikdo neví, z lodní klece

kdo dnes as zmizí zas. – – –

„U ďasa přece, kapitáne,

teď věru tajů dost:

Rci přece, kdo jsi vlastně, pane,

kdo tajemný tvůj host?“

A posupně se usmívaje

a zlobně šklebě tvář

dí kapitán: „Mé znát chceš taje?

Jsem Život-Otrokář!“

„A soudruh tvůj? Máš divných přátel!

Ech, blesk vás oba zdrť!“ –

„Chacha! Můj starý odběratel!“ –

„A jméno jeho?“ – „Smrt!“...