Tajemná přadlena.

„Mámo, ach, mamičko,

chystyjte truhlu mi!“

– Cák, divče, říkáš to,

hdo pa tě rozumí? –

„Rakev mňe chystyjte,

droužky ha zpěváky,

humřu ha duše má

vodletí za mráky.“

– Nehde se’s uhříla?

Huřk tě hdo na hyjtě?

Husneš ha do rána

po všom, co bolí tě. –

„Mámo, ach mamičko,

ne, mňe nic nebolí,

pro mňe lík neroste

po širým vokolí.

Není nic pod sjetem,

čím já smrt zaženu:

mámo, já viděla

tajemnou přadlenu!

S Mankou ha Hanýžkou

z kostela na Díly

lesem du zrovna, hdyž

poledne zvonili.

Buly sme veselý,

smíly se dost ha dost,

ha v tom sem zblídla – mráz

projel mi každou kost.

Šindelářuc to kout

zrovna bul, rozcestí,

hdyž sem ji viděla

na svoje nechčestí.

Stála sem jako sloup

ha pak se počla tříst:

koukla se na mňe, ha

přestála honem příst.

,Kouknite‘ – vykřiknu –

,vidíte-li ji tám?‘

Vony, že nevidí,

ha já huž vomdlívám.

Mámo, ach, mamičko,

mladých let líto mi,

než příde půzimek,

buru huž pod zemí.“

– Snad to bul, divče, plent,

snad lidský báchory,

k faláři pureme,

zavolám dochtory! –

„Mámo, jen zpomeňte

na bábu proroka:

hdo viděl přadlenu,

nebožtík do roka!“