Tajemná růže.

Rád u večerní tiši

já v Krista věčnou říši

v milosti zavanutí

a v kajícnosti hnutí

sám zalétám.

Kdys také podle zvyku

v svých provin bolném vzlyku,

co hruď má vroucně níží

se ku drahému kříži

vždy níž a níž:

Bol podivný mě schvátí

a kříže na úpatí,

hle, třpytná slza skane

a rubínovým vzplane

tam zážehem.

Aj, dive! Slza vlahou

svou znojí půdu blahou,

kde dříve místo prosté:

tré rudých růží roste

a pne se výš.

Ta jedna rudá růže

se k nohám vine úže,

je vroucně obepíná,

stvol zelený je spíná

tak milostně.

Ta druhá růže libá,

ta drahé ruce líbá,

svým listem rány kryje,

v ně balsámový lije

svůj libodech.

Ta třetí svůdnou vůní

až v středu kříže trůní,

a rubínem se směje,

kde rána Jemu zeje

až v srdce hloub.

Ó, růže moje bájná!

ty ráno Krista tajná,

jež v srdci Jeho kveteš,

z mé písně vínek pleteš

si libezný –

ať, růže drahá, z tebe

mé nitro povždy střebe

jen k nebi stálou píli,

mně k dobru skýtej síly

až do smrti!