Tajemný hvozd.

Za noci bloudím v šerém lese,

jas luny dřímá ve stromech

a chvílemi, když vítr hne se,

se snětí stříbro prší v mech.

Cos travou vane v tichém ruchu,

cos tiše vzdychne nad hlavou,

jakoby sbory nočních duchů

bloudily šerou doubravou.

Jdu po pěšině v dumy vnořen

v tom tajeplném šelestu

a bájný tvar má každý kořen,

jenž temnem prchá přes cestu.

Vše oživuje v stromů stíně,

vše šumí, šeptá v doubravě,

král hadů dřímá na pěšině

s korunkou zlatou na hlavě.

Bludičky vábí v lesa hloubi,

za kmeny víly kývají,

a pod nachovou stříškou houby

se lesní skřítci skrývají.

Strom, keř a kámen, vše se mění,

jak byl bych v lese zakletém,

kde hrozí léčky; cítím chvění

nejasné bázně v srdci svém.