Tajemství bolesti.

Tvůj vichr z žhavých hor, jenž prvních jiter táh,

mým rodem od věků hnal prachu zdvihlý sloup.

V dech dávných spálenišť mne halil v myšlénkách,

a mrtvých mlčení mi složil v duše hloub.

On určil dráhu mou, mých tužeb let a směr,

a chvěním černých vln mi světlo nítil tmou.

V střed žhavých pavučin, jichž každý poloměr

je k hvězdám napjatý, uvěznil vůli mou.

Tajemství bolesti! Výkřiky soumraků!

Škubnutí Blížení po vláknech etherných!

Potkání ohnivá mystických oblaků,

jež svítí pohledům do dálek nádherných!

Stem blesků slyšel jsem váš reflex v duši hrát,

na křídlech úzkosti let smrti chvěl se v něm,

zpěv žití budoucích, zor příštích vonný pád,

šům lesů tajemství, jenž šeptá vesmírem.

V tvých zářích zsinalých mi v tanci vůní vstal

svět žhavý radosti na březích ztracených,

kde z růží polštáře sen lásce uchystal

s požárem svatebním ve zracích vznícených.

A preludiemi tvých varhan slyšel jsem

klam písně rozkoše, jak z hlubin žití vřel:

Sen svůj jsem maloval na černém plátně tvém

a na tvých kamenech jsem jeho barvy třel. –

Tak kráčím cestou let, tvých větrů jásá smích,

hořkostí ukrytou jím dýchá každý květ.

Do dálek zanáší mi výkřik přátel mých

a z mlhy odváté mi zdvihá druhý svět.

Den před mým zrakem tlí a taví věcí tvar

a roste, příšerný, v dým nezrozených dob;

a v horkém dechu tvém mé krve kypí var,

smrtelně zadýchán do černé páry mdlob.

Mé chvíle třesou se jak prachu smolný kmit

kol struny vířící, jež tvojí písní lká.

Na stavě neznámém mých zhaslých září svit

tvá ruka v příští šat mé duše, černý, tká.

Přes ohně západů, jak uhlí plamenné,

jež v zracích odráží žár svatých šílenství,

pochmurných myšlének mých stádo zmatené

tvým bičem žene Pán na pastvy tajemství.