TAJEMSTVÍ JEHO NOCÍ.

Hrál Bacha, otce nedostižné harmonie,

pak vstal a řekl: „Čtvrtá dimense-intensum – jest,

má přítel Fricker pravdu.“ Zhasnuv světla

do noci vyšel, kde již milliony hvězd

zářily nade tmou a klidem. „Osvětli je,

můj Pane, ony duše!“ řekl tiše, „dej, by slétla

s tvých trůnů milost k nim -–

nejhříšnějším!“

Tak kráčel ponořen

do noci tajemství, do vidin extáse,

v bolestných pochybností nesnáze

a v mysterií nejžhavějších sen.

A cosi úžasného

tvář jeho obestřelo, jako v deliriu šel

po pravém břehu Schaichy. Velká byla víra jeho

ve vlastní slovo, v plamen, jenž mu v srdci zněl

podivnou fugou.

Náhle zastavil se nad Heilbronnem,

kde jasná voda z pískovce se prýští,

a stojí v temném lese starý rozpjatý dub onen,

a pod ním jeho kazatelna. Na ni vystoupil

jak zadumaný mág, by v chvíli příští

půlnoční obvyklý svůj velký akkord snil,

by do tmy shromážděných duší spásu záře vnes’ –

Oetinger Bedřich Krištof, blouznivý a přísný kněz.

Hlas jeho náhle rozlehl se širým lesem,

jak boží hallucinace, horoucnost stupňoval

a vyvrcholil soucítění v žal:

„Vstříc bouřím každý svoji duši nesem’

a nevíme, kdy v zmatek upadne,

kdy potřísněna hříchy klesne

v hlubiny trýzně strašné, záhadné!

Bolesti vaše spát mne nenechají,

zoufalost vaše na pomoc mě volá.

Jdu! Ať má síla Ďábla ve vás zdolá,

chci, aby všichni sešli jsme se v ráji!“

Stál jako zjevení v tmě noci ozlacené

a zvednuv ruce dlouho nesouvisle, vroucně řečnil

a končil jak sto modliteb by zvěčnil:

„Vás vysvobodím, duše odsouzené!“

A zašeptal: „Je vás les plný,

duchové, drazí duchové, tak vámi přeplněn je vzduch,

tak obklopujete mě, jako koráb vlny,

chci, aby lkání vašich srdcí slyšel Bůh!“

Hlas jeho ustal s chvěním jako rozzpívaný zvon.

Ó, co viděl on:

pod větví baldachýnem v stínu skály

tam velké zástupy kajících duchů stály,

vtělené v lidské postavy, zrak doufající,

upřený úzkostlivě k němu – k dárci míru,

se stopou strázně, záludných dob v líci

a žití nejkrutějších vírů.

Podivná gesta projevila se a nestřeženy vzmach –

posmrtné upřímnosti, někde úžas bolesti a strach

před věčným zatracením,

a jinde pouhá lítost, prostoupena chvěním

imaginárních srdcí, světel nebeských.

A celý les dech zastavil a s kazatelem ztich’!

Oetinger sestupoval s kazatelny, pramen smutně šuměl,

duchové vánkem zázračným se zvedli

a kněze následovali. On vinám jejich porozuměl

a s nimi loučil se. A hvězdy bledly.

Duchové vraceli se do tajemných říší

velikých utrpení, světlo pokání

nesouce ve svých stínech, pokorní a tiší.

Oetinger na života a na smrti rozhraní

a světských rozkoši, snů na poušti

utkvěl a duchy každé noci vítá

a káže jim a z trestu propouští,

když dlouho po půlnoci na východě svítá.

Soumraky odcházejí,

a duše z očistce vysvobozené s nimi...

A v Oetingrově duši podivné se barvy chvějí:

Bachovy hudby kouzlo, přízrak Daemonů –

a touha po nebi. Nad vrchy zasněnými

slunce se zjevilo a ve zvonů

tesklivé písně srdce bušila mu vstříc:

„Kde, kde je nebe, kde je Bůh?

Když duší odsouzených, nešťastných

je plný vzduch,

kde, kde je nebe?“

Odpověď slavnou zavřel v prsou svých

„Jen tam, kde srdce těžce zápasíc,

vítězně zapomene Sebe!“