TAJEMSTVÍ LESA.

Noc. – Doubravou jdu tmavou,

do víru krahuji

se krouží nad mou hlavou

a blíže sletují.

Slyš! táhnou v teplém vzduchu

jak řady nočních duchů

a tiše veslují.

A sotva mého ucha

let jejich dotkne se,

juž tajná, teskná tucha

se šíří po lese;

tu haluz v zamyšlení

a tam zas křoví v snění

tajemně pohne se.

Kdes bludička plá chvílí

jak mroucí naděje

a kde kmen doutná shnilý,

tam zem se zachvěje;

strom něco šeptá druhu

a mezi trávou v luhu

jak potu krůpěje!

Co příroda as tuší,

že trne stráň i dol?

Co spánek její ruší? –

Já mlčky zírám kol,

a cítím v duše hloubi,

jak s mojím bolem snoubí

se její velký bol!...