TAJEMSTVÍ NOCI.

Se zemí, věčná, bloudím prostorem,

s dnem o ni bratrsky se dělím.

Jsem kladem a víc záporem,

šepotám vánkem, bouřím vichorem,

zrádkyní slabým jsem a pomocnicí smělým.

Osudu mocí jsem spoutána a jeho rukou vedena

po cestách země bez zastavení.

Nenesu květů, jen k činům posilu. Činy, hle: moje květena!

Od východu se neblížím jak bratr den. Jsem smetena

s oblak a vystupuji ze země, když soumrakem jsem dala znamení.

Života počátek a smrt vždy sebou nesu,

léčím a zraňuji a konejším a rány rozdírám.

V mé tmě je mnoho úzkosti a nejistoty, šílenství a děsu,

v ní sesílený hukot strojů továrních se pojí s tichou mluvou lesů

a lidé chystají se k pomstám, loupežím a k meditacím, k sladkým lásky hrám.

Neklidem touhy, snů nepokojem lidskou plním duši,

klamnými světly svádím chodce s započatých cest.

Vedu je k propasti, když nejpevněji jdou. Kde lásku najít tuší,

připravím nenávist. (Hle: obě v stejném rythmu srdcem zpívají a buší.)

Zločiny dozrát nutím v úzkých čtvrtích přelidněných měst.

Víc zla než dobra nesu... Nemocnými jsem prokleta,

že spánku nápoje jim málo ku posile dávám.

K milencům, procitlým na loži lásky, má píseň staletá

o konci všeho zlým výsměchem zalétá,

praporem černým nad jejich štěstím mávám.

Chvěji se, tichá, času nekonečný a neslyšitelný zpěv,

procházím tvorstva sněním a bouřného života chvěním,

pronikám lásku a nenávist, přátelství, touhu a hněv.

Za věků několik proniknu celou zemí a vloudím se do jejích porů a cev,

a trosky její zahalím tmou, věčným usmířením...