TAJEMSTVÍ RODŮ

Tu statky mlčí v řadě. Bílý štít

jich plove nad stromy, kde zvon spí na zvonici

uprostřed návsi a kde v zralý klid

jen za vozem vůz mizí rachotící.

Je každý statek pro sebe sám svět

i s těmi sady, s housat krůpějemi,

s okovy studen, které zaskřípět

slýcháváš v rukou děvčat studen prohlubněmi.

Jim vždycky hoří líc, a vůní fialek

a narcisů jich sukně v letu vějí.

A jejich velké oči mají samot vděk,

svou modrou bázeň beze slov si pějí.

Jen kolik rodů starých nevraživostí

tu mezi statky bloudí z hranic, cest a sadů,

vraždících kolik pravd a lživostí

lichotek v líc, ran zákeřných v tmě, vzadu.

Tu dávnověkých nepřátelství žluč

uzrává v pomstu aneb vyvětrává.

Ty rode, rozhazuj! Ty strádej a se muč!

A ty se chlub, že máš, kde ruka nerozdává.