TAJEMSTVÍ ZEMĚ.

Když oráč půdu svou tím těžkým radlem sdírá

a brázdu hluboko jí prudce v tělo ryje,

tu bolesť nesmírná tu matku zemi svírá

jak člověka, kdy nůž mu v prsa ránu bije.

Neb neví, proč a nač to mučení se děje.

A v píseň oráče, jenž pohání své voly,

zní země mlčení jak protest beznaděje,

jak slabých pláč a vzlyk, jenž v nitru tajně bolí.

Ví, přišla hodina, kdy hruď tu, Bohem setou,

zlá ocel rozdrásá a cevy drze chopí

a z rány kořeny pak vyrve rukou kletou

a z práce její tam nenechá ani stopy.

A každé dotknutí se oráčovy paty

jí vznítí jeden nerv, jenž ku srdci až sáhne,

ty hroudy rozbité jsou údy v čas ten klatý.

A touha odvety pak černou zemí práhne!

Jak číhá ona pak, by chytla v propasť svoji

tu patu člověka, jak jeho nohy naví

zde jílu prohlubní, tam balvanů zas roji.

„Buď sémě neplodno!“ bol její klne žhavý!

A v křeči smrtelné jak šelma zatvrzelá

tu leží bez hnutí. A náhle padne na ni

déšť drobných krůpějí – toť s oráčova čela

byl potu smutný znoj a slza z jeho štkání.

A déšť těch krůpějí jak svatá kněze voda

roj duchů nečistých hned vypudí z té země.

Na bolesť nemní víc, jež do duše jí hlodá,

ba v mukách usměje se náhle ona jemně.

A v duši její zlé ne, pouze zarmoucené

se náhle obrací hněv v klidné žilobití,

a v prsa k člověku se jí pak soucit vklene,

a ona odhodlá se, vše mu odpustiti.

Mateřskou náručí tu pojme cizí setbu,

svým teplem živí ji a krví těla pojí,

a to, proč před chvílí zášť měla jen a kletbu,

teď mlékem mateřským a spánkem mile kojí.

A zjařen nadějí se vrací oráč domů,

tam žena do loktů mu klade drobné dítě.

Tam pěje červenka ve síti starých stromů,

a vlídný, modrý dým se ve vzduch ztrácí skrytě.

A bůžek domácí se chechtá, ukryt v koutě,

na malou kolíbku svit zlatý slunce věsí,

dvě srdce spoutána tu v prostém lásky poutě,

a z dáli zvědavě sem nakukují lesy...

A venku obilí si mladé bujně hraje,

má zemi – matku svou a slunce svého otce,

déšť vlásky omývá a vánek jimi vlaje,

zní hymnou tvoření to mocnou v každém roce.

Vše kypí, plá a vře a zraje v tichém plese,

a vůně lahodná tu do výše se ztrácí

jak oběť velebná, již země nebi nese

za hříchy člověka, za jeho znoj a práci.