TAJEMSTVÍ ŽENY.

Zpěvníky všech dob a věků,

národů všech již jsem probral,

od té první sladké noty,

o lásce jež k ženě zpívá,

až do poslední té křeči,

v které darmo potácí se

chabý člověk moderní.

Probral, prohledal a pročet

hledaje, v čem tají se nám

ono divné, bájné kouzlo,

kterým žena láká muže,

jímž jej vábí, jímž jej dráždí,

ono kouzlo starodávné

nikde jsem v nich nenašel.

Je to vůbec krása těla?

Či to spíš je krása duše?

Úsměv líček, záhyb tahů,

linie rtů, boků ovál,

plné rámě, krásné kštice,

pružné lýtko, vlna ňader,

dobrý Bože, co to jest?

Je to řeči svůdný hlahol?

Je to písně nyvé kouzlo?

Je to zážeh v hloubi oka?

Je to vše to tajuplné

duše, Psyché jmenované,

je to sama „ženskost věčná“,

jež nás k sobě táhne výš?

Je to částka, je to celek?

Je to shoda, souzvuk všeho?

Je to odchylka dost malá

od pravzoru věčné krásy?

Je to píha na úbělu?

Je to muška v nachu líček?

Rozmar jak to stvořil sám?

Je to tělo, je to duše?

Je to souzvuk všech či rozkol?

K hrdinům všem božské lásky

od Jusufa ku Roméu

od Fausta až ku Juanu

kráčel bych a na to kouzlo

tajemné žen rád se ptal.

Lenského i Oněgina,

Ortise i jeho pravzor,

všecky nešťastné jich syny,

jak je porodily věky,

až k těm našim plachým stínům,

kteří v tupé resignaci

utloukají zdraví, touhy,

jimž jest štěstí pohádkou.

Ale ona, sfinga věčná,

tajemství své klidně drží

ve svých drápech lesklých, jemných,

plných vůně orientu

na svých prsech, pyšnou vlnou

sklenutých, tom ve úsměšku,

před nímž každý se z nás chvěje

bědný Oedip, ubohý!