Tajemství.

Praskání v krbu za mrazu – ah to je to rodinné štěstí,

tlumiti slova v sladké tmě, podajné vlasy plésti.

Hodiny tikají opile, opile ruce se hladí,

opile sní se o štěstí – co venku vánice řádí....

Je jedna hlava černavá, mužná a mlčelivá,

po denní mozkové únavě se zadumaně dívá;

co druhá s rysy madonny v extasi usmívá se,

sen o štěstí zanechal třpytný lesk na hustém její vlase.

A tiše v sebe zabráno na zemi dítě si šeptá,

a odpovídá na věci, na něž se nikdo neptá.

Muž všecek ve sny skolébán slabiky dítěte loví –-

vše možné mluví ony rty – na jedno neodpoví.

Ta ústa, pohyb, ba i řeč skoro už po lidsku znící –

tvor třetí tu náhle jako div – tvor s živou rukou i lící,

co ještě nedávno nebylo tu tuchy po kolébce –

dnes leží tam každou noc uzavřen svět nový v nové lebce.

Syn jeho... jaká záhada... vtělení jeho to těla,

nová se duše z jeho neznámé kams jinam oddělila.

To jemu se tu pomalu myšlénky klovají z hlavy?

Je jeho ten nový očí pár, pohled, krok ostýchavý?

Ne nemožno.

A čím víc dítě své v hře tiché pozoruje,

po matce ručičky, pleť, pohyb, nožičky, čím dál víc odhaluje.

A zatím matka v lenošce zardělá v tváři sedí,

zrak fantasií živě žhne a pozorně na dítě hledí –

vzpomíná na doby horečné opilých šepotání,

úsměvů v růžích, zmámení, výkřiků v utichání,

na prudká objetí vzpomene, polibky plné krve,

od nichž se duše potácí opilejší než prve.

Všechny ty momenty záhadou teď horečnou hlavou jí letí,

v údivu oči jí obrací na zemi ku dítěti,

s ústy jež z masa, tvořena tak často k ní volají „mama“,

když skutečná krev teka z prstíčku – třepe k ní ručičkama...

A zdá se jí znenáhla nejasně, že uhádá smysl všech chvění –

kdy v závrati rozpuštěn jí vlas, šat rván jak v pekelném vření,

kdy vzhořela těla momentem – zornice rozšířeny –

kdy gesto děvčete zázrakem stalo se gestem ženy – –

že bylo třeba celou bytostí se v krve mysterium vnořit,

by bylo možná nového, živého člověka stvořit. –

Teď skloní se hlava černavá, zamlklá hlava muže,

co druhá se zvedne – a náhle ji políbí –

tak vřele... jak nejvíc může!

Jen scenou tou pranic vzrušeno na zemi dítě si šeptá,

dál odpovídá na věci, na něž se nikdo neptá. – –

Bůh ví, co takový červíček za léta toho poví –

na jedno veliké tajemství, na jedno neodpoví...