TAJGA

Duhový něžný pták

usedl na jeho hlavu.

Tišina bez hranic.

Květy, jichž nikdy lidský zrak

neviděl do té chvíle,

veliké zvonky, modré i bílé,

ronily rosu ve vonnou trávu.

Zde rudou krví

daleká ruská země se mrví,

v tajemný sibiřský les

ze slovanských cév

proudí mladistvá síla.

Moravský junák zde kles,

květy, krev!

barva červená, modrá a bílá...

Duhový něžný pták

usedl na jeho hlavu.

Jarních vod hlučný příval

slunce, jež proniklo lesní mrak,

šum hmyzu, jenž kolébal trávu,

vše očaroval duhový pták,

jenž zpíval:

Za mnoho a mnoho dlouhých let

Tvé tělo se v květy promění! –

Studená sibiřská země

se rozžehne Tvojí krví!

Zapomenuty budou

starosti drobné, zlé chvíle,

Svět bude dýchat

pokojným, širokým dechem.

Po dlouhé půlnoční bouři

růžové jitro poslední rozsvítí hvězdy.

Tajemný kruh

všech Tvojich bratří, spících

ve všech lesích i nivách tohoto světa,

zde se shromáždí k posvátné tryzně.

Dech mateřské země

sem k Tobě zaletí

i sílu Tvé oběti přenese domů!

Vodu živou novému pokolení,

jež vytryskla zde, kde uhasla Tvoje hlava.

Vodu živou, čirou a vonnou,

tajemnou jak tajga.

Po celém světě všude,

kde Tvoji prošli bratři,

rozžehli bílý i rudý plamen

svých barev.

Ale zde daleko, daleko

tajemný plamen vydá studená země,

nový život z ní tryskne!

Uprostřed barev rudých, modrých i bílých

Tvé tělo se v květy promění,

jichž nezřelo umdlené lidské oko.

Ohromné květy sibiřské tajgy,

rudé i bílé.

Jich vůně bude opájet, živit

širokou ruskou zemi.

Jich krása hovořit bude k celému světu.

Tak zde bude hořet

zimou i létem

na věky.

Tak zpíval,

když jarních vod hlučný příval

hřměl vůkol a obmýval krvavou hlavu,

v níž jasný a dosud živý zrak

s nejčistší oblohou splýval,

duhový něžný pták...

Tišina bez hranic...