TAJNÁ POUŤ.
Jak divný průvod z Kunratic,
tam se skalního hnízda!
Proč přílby skryty do kapic,
a kam ta noční jízda?
V dol s hrádku krále Václava
se lesem tlupa míhá
jak černých stínů výprava,
jež ze hrobů se zdvíhá – –
a to že zemřel lidu král,
jenž tělu, měšci lidu přál
a přeburácel hluše
skřek jeho duše!
Z těch zdí, kde Václav hodoval
v zlost kacíři i mnichu,
teď strašidelný houf se bral
tak chmurně v nočním tichu!
Kde vládla rozkoš, kvas i lov,
zda zkouzlil převrat náhlý
tam sídlo umrlcův i sov,
již v noční rej teď táhli? –
Tam zemřel bujný lidu král,
jenž tělu, měšci lidu přál
a přeburácel hluše
skřek jeho duše!
To nejsou mrtví, jichžto zjev
se v lesa stínech smýká;
jim v žilách proudí živá krev,
však nesou nebožtíka.
Vůz jako hlemýžď obrovský
se valí v jezdců řadu,
a kradmo pohřeb královský
se plíží k Vyšehradu;
tak vyprovázen lidu král,
jenž tělu, měšci lidu přál
a přeburácel hluše
skřek jeho duše!
Jen zticha, ať se nevzruší
ta spící Praha z klidu,
sic v mrtvý sluch mu zabuší
svým hromem bouře lidu,
a zařve v mrtvé svědomí
hlad duchů, srdcí žízeň
jak dravec štvaný, bezdomý,
jenž divě mstí svou trýzeň, –
a znectěn byl by lidu král,
jenž tělu, měšci lidu přál
a přeburácel hluše
skřek jeho duše!
Král na Vyšehrad dopraven.
Hle, jaká zář to skvělá?
Jak rudě obzor zaplaven
i řeka zkrvavělá!
Hle, ohromná jak hranice
tam za Vltavou hoří,
z ní na plameny Kostnice
jak vzpomínka se noří.
Tak slaven mrtvý lidu král,
jenž tělu, měšci lidu přál
a přeburácel hluše
skřek jeho duše!
A nesmírná ta pochodeň,
jež v mračné nebe vzplála,
toť klášter, oheň vmetli veň,
však v duších prudší sálá,
a král, jenž prvý jisker vznět
chtěl pěstí zdusit hravě,
jej hýčkav dřív: jest mrtev, klet,
jich bleskem zdrcen žhavě!
Tak vítán padlý lidu král,
jenž tělu, měšci lidu přál
a přeburácel hluše,
skřek jeho duše!
Tu v duši lidu vzňatou zář
on nechtěl svatou znáti, –
ať nestaví se na oltář,
ať peklo radš ji schvátí!
Teď plane strašný lidu soud
a bouře pomsty hýří,
kdež doby vzplamenělý proud
kol Vyšehradu víří.
Tam nepohřben je lidu král,
jenž tělu, měšci lidu přál
a přeburácel hluše
skřek jeho duše!
A marně královská když choť
bouř slabou rukou staví:
hle, černou nocí chará loď
se loudí ku Zbraslavi.
Jen s bázní vesla v temno vln
se ponořují tiše,
i vzduch, jak smrtných věstí pln,
se chví a sotva dýše.
Tak pluje k hrobu mrtvý král,
jenž tělu, měšci lidu přál
a přeburácel hluše
skřek jeho duše!
A v hrobce, již si zvolil sám,
jej opat žehná s mnichy,
i provodil jej v pustý chrám
tlum pochmurný a tichý;
toť hrstka plavcův ubohých
a rybáků tu z kraje,
a modlitba těch nemnohých
jen šeptem v klenbu vlaje...
Tak pohřben bujný lidu král,
jenž tělu, měšci lidu přál
a přeburácel hluše
skřek jeho duše!